St online Láska a jiné myšlenkové experimenty od Sophie Wardové (strana 2)

Toho večera byli příliš unavení na to, aby natírali podlahové lišty mátovým olejem. Když Rachel ležela v posteli, pohlédla na podlahu a vzhlédla. Spatřila Elizu, jak se na ni dívá.

„Nic.“ Neochotně se usmála.

Eliza si všimla, že to nebyl Duchenneův úsměv [Duchenneův úsměv je upřímný, otevřený úsměv, v němž radost vyjadřují nejen rty, ale i oči.], který s zájmem studovala. Racheliny oči se neusmívaly. Bylo však jasné, že se o to snaží.

Rachel načechrala polštář.

— Jen když usínám, pořád si představuji, že tu lezou.

– Je to normální reakce. Jakmile si pomyslíme na vši, začne nás svědit hlava.

– O vších? – Rachel zakašlala. – Mají je ještě dnes?

– Děti je mají. Pokud budeme mít dítě, budeme je mít taky. – Eliza odstrčila Rachelinu ruku, kterou se už škrábala na hlavě. – Ale teď nemáte vši!

– Ale máme mravence, Elzi. Nevymyslela jsem si je.

Eliza zvedla Rachelinu ruku k ústům.

„Já vím, zlato.“ Políbila Racheliny buclaté prsty jeden po druhém a kousla se do nehtu.

— Ne všechny děti jsou hrozné.

– Hmm? – Eliza ztuhla.

„Dobře, nesmysl. Nepřestávej.“ Rachel si přitiskla dlaň na tvář a opřela se o polštáře. „Nepřestávej.“

Eliza se nad ní naklonila.

– Koupil jsem si test, nezapomněl jsem? A četl jsem si knížku. No tak, zavři oči a já tě budu líbat, dokud neusneš.

Eliza v posteli vyskočila hrůzou. Byla ve svém pokoji, ve tmě. Rachel seděla vedle ní a horečně převracela polštáře.

– Rachel? Co se děje? Co se stalo?

„Něco mě kouslo. Zdálo se mi: byli jsme na poli a slunce svítilo tak jasně a všude kolem rostla tráva. Řekl jsi: ‚Lež klidně,‘ a já jsem ležela, a pak…“ Rachel zvedla polštář. „A pak mě něco kouslo.“

Eliza se s námahou snažila dosáhnout na vypínač. Rachelin výkřik jí úplně vyhnal spánek.

– Kdo tě kousl? Tráva?

Lampa se konečně rozsvítila a obě ženy zavřely oči.

Rachel lapala po dechu.

– Je to tvoje chyba. Píchl jsi mě stéblem trávy.

Eliza odhodila deku a cítila, jak jí na kůži zmrzne pot.

– Rachel, byl to jen sen.

„Mravence.“ Rachel se rozběhla k velkému zrcadlu, které viselo za dveřmi.

-Měl jsi noční můru.

– Vlezl mi do oka.

Eliza se posadila v posteli a zívla.

– Pojď sem, podívám se.

Rachel se posadila na kraj postele a otočila se k Elizě. V koutku bělma měla fialovou tečku.

„Chudáčku moje, jsi odřená.“ Eliza objala třesoucí se dívku.

Ale Rachel nemohla sedět v klidu.

Obešla postel a přitáhla si přes sebe deku. Společně prozkoumaly zmačkané, potem promočené prostěradla. V posteli nebyli žádní mravenci.

„To je v pořádku,“ řekla Eliza. „Chceš, abych ti tam nakapala nějaké antiseptické kapky? Rachel?“

Rachel klesla na podlahu a zvedla se na všechny čtyři. Podlahové desky v domě byly staré, pokryté tenkou vrstvou laku. Kdysi si pronajali brusku a tři dny brousili podlahu, ale stále byla nerovná, roztříštěná a s prasklinami tak velkými, že by se do nich vešel aspirin. Rachel to věděla.

– Je půlnoc. Musím být v osm v laboratoři. Rach, prosím. Podíváme se na to ráno.

„Nemůžu spát.“ Rachel se posadila na studenou podlahu a podívala se na Elizu. Vlnité vlasy měla na spáncích spletené do pevných kudrlin a z zarudlých očí jí stékaly slzy.

– Zlatíčko. No tak, no tak. – Eliza se skulila z postele a dřepla si vedle ní. – Tak no tak, no tak, všechno bude v pořádku.

Rachel se naklonila dopředu, zabořila si obličej do krku a začala vzlykat.

– Ne, to nepůjde. To nepůjde. Bolí mě oko, mravenec mi vlezl do hlavy a ty si myslíš. Myslíš si, že nejsem schopná vychovat dítě.

Eliza se odtáhla a pohlédla Rachel do tváře.

— Odkud se tohle vzalo?

„Víš, že je to pravda. Pokaždé, když se o tom mluví, říkáš, že souhlasíš a že Hal je v pohodě. Tvé vajíčko, moje děloha, jeho spermie – zní to jako recept nebo báseň. Ale nic se neděje. A pak jen ledabyle vyhrkneš něco o tom, jak hrozné je mít děti. A dnes,“ dodala Rachel rychle, když si všimla Eliziných otázek na špičce jazyka. „A dnes jsi neřekla jen vši.“

– Proboha! Děti dostávají vši. To není omluva, proč nemít dítě. Je to prostě fakt.

„Ale proto jsi to neřekla. Řekla jsi to proto, že si myslíš, že nejsem schopná ničeho; že nevím nic o skutečném životě a skutečném světě. A možná je to pravda.“ Rachel se posadila a rozplakala se. Ramena se jí třásla a hruď se jí začala přerušovaně vzlykat.

Eliza se na ni chvíli dívala. A viděla tu rozrušenou, vyděšenou ženu, jako by byla zvenčí. Jako by sama neseděla ve tři hodiny ráno na podlaze jejich útulného bytu vedle Rachel, ale když probíhala kolem kvůli nějaké velmi, velmi důležité záležitosti, nechtěně nahlédla do jejich okna. Během těch čtyř let, co spolu strávili, měla často tento pocit – že je zároveň tady a ne tady, blízko a stranou, jako by pro jistotu. A zatím byla Rachel se vším spokojená. Jediným problémem bylo dítě. Ne Rachel, která byla vrtkavá, neustále o všechno přicházela a nechtěla si budovat kariéru. To Elize nevadilo. Milovala Rachel, ale bála se, že na dítě prostě nemá dost sil.

Ráchel se zhluboka nadechla.

– Myslím, že nebudeš špatná matka.

Eliza zavrtěla hlavou.

– Budeš skvělá matka. Prostě úžasná. Spíš by ses měla starat o mě.

Rachel se zasmála a otřela si mokrý nos a rty.

– Ty! Ty dokážeš cokoli. Mohl bys ovládnout svět, kdybys chtěl. S takovýma nohama.

Obě pohlédly na Eliziny dlouhé nohy a ona si je schovala pod sebe a posadila se na paty. Racheliny nohy byly kratší a kůže na nich měkčí. Někdy večer Eliza kreslila prsty na Rachelina stehna. „Neverbální komunikace,“ psala. Nebo „Smyslové potěšení.“

Teď oba klečeli a drželi se za ruce.

„Asi vypadáme, jako bychom prováděli nějaký starověký svatební rituál,“ řekla Rachel chraplavým vzlykáním.

„Uděláme to, že? Vezmeme se a budeme mít dítě? Ne nutně v tomto pořadí.“ Každá vráska na její tváři se ve světle lampy leskla.

Naklonili se k sobě a střetli se čely.

„Mimochodem, takhle se vši chytají.“ Eliza praštila Rachel hlavou.

„Není to tak?“ Rachel náhle strčila Elizu, srazila ji k zemi a vylezla na ni.

Ještě chvíli leželi na podlaze. „Tohle je život,“ pomyslela si Eliza. „Můj život.“

Eliza si jejich bezprostřední budoucnost představovala takto. Rachel a dítě, hysteričtí, objímající se na podlaze. A nikdo jiný se o ně nepostará. Veškerá odpovědnost za dva naprosto nerozumné tvory dopadne na její bedra. Ale co když se mýlí? Rachel nemohla uvěřit, že jí do oka vlezl mravenec. Ale proč na tom tak trvala? Eliza se zhluboka nadechla a snažila se zachovat klid.

Rachel byla sama jako dítě. Pokud by stejně chtěli mít děti, museli by mít alespoň dvě. Kdyby Eliza vzbudila sestru uprostřed noci a začala ji otravovat historkami o hmyzu, praštila by ji po hlavě svazkem otcovy encyklopedie. Eliza vstala, stáhla Rachelino spodní víčko a znovu se jí podívala do očí.

– Zčervenal jsi. Zítra bys měl jít k lékaři.

„Nech mě dnes večer spát na tvém boku,“ navrhla Eliza.

Vrátili se do postele a ona zhasla světlo. Rachel si přitiskla studené nohy k lýtkům.

– Za to, že mi věříš. Ohledně mravence.

(*Zde začíná hlavní programový blok*)

Eliza prostírala stůl a snažila se nedívat na malou krabičku z lékárny, která tam ležela od předchozího večera.

– Tak co vám doktor řekl o vašem oku?

– Vůbec mě neposlouchala. Má tě ráda.

– Ano, viděl jsem ji jen jednou.

„To je asi důvod. Myslí si, že jsem divná. A zírá na mě. Stejně jako ten chlápek z obchodu s televizemi a vraždami.“ Rachel s doširoka otevřenýma očima ukázala Elizě, co tím myslí, a vzala z misky list salátu. „Dala mi kapky a řekla, abych se vrátila, pokud to nezmizí. I když jsem jí říkala, že to už nebolí.“

– Ale podívala se mu do očí?

– No, jen trochu. Možná bych měl/a navštívit specialistu?

— K očnímu specialistovi?

– No, ano, k nějakému očnímu specialistovi. Nebo do nemocnice, kde léčí tropické infekce. – Rachel se touto myšlenkou zdála být velmi povzbuzena. – Možná, že tento druh mravence tady vůbec neznají.

Eliza postavila na stůl misku špaget a posadila se. Hlavou se jí honily vzpomínky na předchozí noc. Slíbila Rachel, že se vezmou a budou mít děti. Ale společný život se jí stále zdál jako něco nejistého, jako přelud, který se neustále rýsoval před ní a vymykal se jí z rukou.