Poprázdninová“ nemoc
Autoři): A.A. Sokolov, veterinář
Organizace: Veterinární klinika Linnafauna, Narva, Estonsko
Časopis: č. 4 – 2012
Pamatuji si, že na „úsvitu mého mlhavého mládí“, během mého prvního cvičení, jsme s přítelem Seryogou strávili téměř celé stipendium na veterinární literatuře. Toto byl můj první příspěvek do knihovního fondu v mé specializaci. Pak jsme narazili na knihu profesora A.P. Studentsov „Veterinární porodnictví a gynekologie.“ Bylo to vzácné a veškerá věda v něm byla prezentována jako aplikovaná na koně. Kůň byl samozřejmě hlavní hnací silou pokroku až do poloviny dvacátého století! Asi ne každý ví, že veterinární služba tehdy podléhala NKVD, a ne ministerstvu zemědělství – to nebyl vtip. V naší době byly již krávy a prasata považovány za hlavní hospodářská zvířata a studovali jsme podle učebnice našeho rektora profesora G.A. Kononová. A první knihy o nemocech psů a koček se objevily až v polovině 80. let. Byli to „zatracení kapitalisté“, kteří posunuli vědu o malých zvířatech kupředu, což je pochopitelné – když jste sytí a spokojení, můžete myslet na duši. V prvním ročníku nás při hodině hygieny zvířat vzali do ohrádky na Lermontovském prospektu. Tam se děvčata starala o koně, krmila je, čistila a my jsme ani nevěděli, kudy se máme přiblížit. A pak jeden říká: „Neboj se, to nejsou tygři, to jsou koně.“ A dokonce i tygři, dokonce i koně – jsou to stále zvířata – nás praští kopytem, nebude to vypadat tak špatně! Teprve později přestali věnovat pozornost modřinám a boulím. Svého času koně jaksi zcela zmizeli z očí mnoha veterinářů a stali se exotickými zvířaty. Nyní se koně znovu vracejí, ale ne jako tažná síla, ale jako znamení bohatství. Případy ve své praxi, kdy jsem musel pomáhat koním, mohu spočítat na jedné ruce. A nějak se ukázalo, že poslední příhoda s koněm mi připomněla příběh před téměř pětadvaceti lety. Moje žena a já jsme právě přijeli po vysoké škole pracovat na státní farmě. Přirozeně byli mladí lékaři prohlíženi a hodnoceni a k získání autority bylo zapotřebí úspěšného případu. Ohledně krav už nějaké zkušenosti byly a i když ne zkušenosti, tak teorie. To se musí stát – kůň onemocněl! Farma Estonce Elviho Seppara se nacházela v lese, dlouho jsme třásli na vozíku a plácali komáry větví. Kůň je zde samozřejmě nenahraditelný – lesní paseky se traktorem kosí jen těžko, pracovat budete muset jen na naftu. Ale můžeš mluvit s koněm. Zpočátku jsem měl problémy s místními obyvateli – rozuměli pouze estonsky. Nepamatuji si jméno toho koně, ale diagnostikoval jsem mu pyelonefritidu a předepsal antibiotika. O několik měsíců později kůň konečně zemřel a majitel přišel vyplnit pitevní zprávu, aby získal pojištění. Přirozeně jsem neprováděl žádnou pitvu, napsal jsem ze stropu: „absces pravé ledviny“. „No, jen tak pro zábavu,“ říkám jí, „otevři to a uvidíš sama!“ Dokážete si představit moje překvapení, když Elvi dorazil o pár dní později. – Pane doktore, přesně a přesně ta pravá ledvina! Vypadalo to, jako bych byl v louži! Elvi je už dávno mrtvá a její syn Andres dál pracuje s koňmi, ale jiným způsobem. Má čistokrevné jezdecké koně, jezdí k němu z města jezdit děti i dospělí. Jezdecký sport není pro každého, je to drahé potěšení. Trakeny jsou koně, sice ne špičkoví, ale každý stojí jako ojeté cizí auto. Večer mi volají. – Doktore, víte něco o koních? – Stává se, ale co se stalo? — Jeli jsme na koni v lese. Spadla a kopla, dali jsme jí klystýr, vstala, došla do stájí a zase spadla. – Není to Seppar? Vím zhruba, který farmář má jaké dobytek. – Ano, Seppare. Teď přijdu. – Asi za dvacet minut? – Za pět. Zřejmě to bylo velmi vzrušující. Jel bych z jeho farmy aspoň dvacet minut, ale za pět minut bych se nestihl ani podívat do adresáře. Mé zásoby jsou velmi omezené: vše je určeno pro psy a kočky, ale pro koně se nalévají litry roztoků. Do dvora vjíždí s pištěním docela ošuntělý Opel a my jdeme na kliniku vytřepat všechny roztoky z lednice, prednisolon, spazmolytika a také vše, co by se mohlo hodit: atropin, kofein – na nadýmání, antibiotikum – jen pro případ, injekční stříkačku Janet. Po dálnici Řítíme se plnou rychlostí. Už je tma. Andresova žena má ve stáji plné ruce práce s koněm. Kůň leží na boku, sténá, zadní nohy má natažené, napjaté, záď jako z kamene, vypadá, že ho hodně bolí, ale není tam nadýmání – nejvíc jsem se bál volvulu v žaludku nebo střev. — Noste kbelík horké vody na ohřev roztoků, ale nemáte mikrovlnku? – Ne. Zjišťuji podrobnosti – kůň byl tři dny ve stáji, dnes jsme se na něm byli projet. Nebyl žádný průjem ani zácpa. Otevřeli jsme nový sud se senem, možná v něm byla plíseň, protože bylo deštivé léto. „Začneme podávat infuze k úlevě od bolesti a křečí, pak uvidíme.“ Zkuste si protáhnout krk, usnadníte si tak vstup do žíly. Koně mají jemnější kůži než krávy. Stává se, že jehla odřízne kus kůže a ucpe kanál, ale samozřejmě jsem nevzal mandrinu. Nakonec jsem to dostal, připojte hadici, začnu nalévat vše: fyziologický roztok, glukózu, Ringerův roztok, novokain, prednisolon, spazmolytikum. Zatímco leje, přemýšlím, co dělat dál, je dobré, když se zvedne, ale co když ne? Řešení došlo, ale kůň nemyslí na to, aby vstal, pouze se zklidnil dech. – Madam, vaše ruka je tenčí, namydlete ji a zkuste ji zasunout do řitního otvoru – co nejdál – najdete nějaké překážky? Střevní volvulus vypadá trochu jako pokus prostrčit ruku zavázaným rukávem! – Ne, ruka volně prochází. – Už je to jednodušší. Mimochodem, klystýr, který jsi udělal, nedělal moc dobrého. Koně dostávají klystýr s kbelíkem přes maketu tamponátoru – to je trychtýř, který jako klín uzavírá řitní otvor a pár kbelíků vody tam vytváří takový tlak, že je lepší tomu nestát v cestě proud. Pamatuji si, jak na ústavní klinice náš komsomolec propadl takovému proudu se svým diplomatem. Byl to barevný pohled – říká se, že cihly se vytloukají ze zdi! Kůň se snaží několikrát vstát, v tuto chvíli mu pod bok podstrčíme balíky sena, pak mu přikryjeme břicho dekou, nalijeme horkou vodu z kbelíku a přikryjeme senem – takový obklad. Zadní nohy jsou jako dřevo, Andres se je snaží ohnout. — Zkus chytit koně za nohy a převrátit ho na záda, možná ti ztrnuly nohy! Otočili to a pak kůň udělal další trhnutí a nakonec vstal. Nohy roztažené, třes. Začne čůrat a moč je hnědá jako čaj. Zase ledviny, jako před pětadvaceti lety? Zavolal jsem manželce: „Podívej, co tam může být s tou krvavou močí, mají nemoc – myoglobinurii.“ – Tak tohle je „poprázdninová“ nemoc! – Přesně, jeden tam byl, jen já mám asociaci s bolestí hlavy po kocovině! — Po dlouhém stání ve stáji mohou koně pracovat postupně, nelze je hned zatěžovat. V zásadě jste udělali vše správně, můžete se podívat na patogenezi doma, můžete přidat Glauberovu sůl. Kůň si zase lehl, napil se, já poslouchal uchem do žaludku přes ten nepříliš čistý pytel cukru, střeva se dala do pohybu a dunění. „To je pro dnešek asi vše, zítra ráno začnu připravovat roztoky a ty odebereš moč a odneseš ji na kliniku k analýze, jen proboha neříkej, že je od koně.“ Pište jako vlastní, zaplaťte, za hodinu to bude hotové, já se podívám a rozhodneme se, co dál. Mezitím vám dám půl kila Glauberovy soli, rozřeďte sklenici ve dvou až třech litrech vody a nasypu vám do úst. Ráno jsem nebyl sám sebou, chodil jsem kolem a přemýšlel, jestli jsem naživu? Konečně radostně volá majitelka – vstala, najedla se, napila, není třeba přicházet. A patogeneze je něco takového. Při dlouhodobém odpočinku se uvolňuje pohybový aparát, zpomalují se redoxní procesy. Když kůň začne pracovat, glykogen, nositel energie, se začne přetěžováním aktivně rozpadat ve svalech a ve svalech se hromadí kyselina mléčná a další podoxidované produkty. Zvýšení kyselosti způsobuje znecitlivění svalové tkáně, koagulaci svalové bílkoviny – myosinu, rozpuštěný myoglobin se vylučuje močí, čímž se stává červenou. Dystrofické změny se mohou vyskytnout i v játrech, srdečním svalu a ledvinách obecně, není to dobré onemocnění. Nyní musíte koni dávat několik dní vodu a jedlou sodu. Teď přemýšlím, co tento „Molotovův koktejl“ pomohl koni? Pravděpodobně laktátový Ringerův roztok, který je zásaditý, spazmolytika a prednisolon. Ohledně posledně jmenovaného mají zahraniční lékaři toto pravidlo: bez prednisolonu by neměl zemřít ani jeden pes. Rádi užívají steroidy na mnoho nemocí a jejich účinek je skutečně zázračný! Následky však mohou být katastrofální; je důležité vědět, kdy přestat.
1(65) — Časopis VetPharma 2025
1 (62) -2024 časopis VetPharma
1(58), 2023 VetPharma Journal
№3-4 (57) – 2022 VetPharma Magazine
Takže někde daleko, daleko, na okraji země, v hlubinách borových lesů Rjazaňské oblasti, se nachází naše malá stáj „Jízda po Meščeře“. Stáj, ač malá, je v určitých kruzích docela slavná. A zvěsti o naší stáji se šířily až na druhý konec země, do Severní Osetie. A tehdy majitel osetského ekoparku Irbis řekl – pojďte k nám do Osetie a postavte si stáj, a já vám pomůžu, jak jen budu moct. No, nikdo nic takového neodmítne. Takže ke koním!
S pár dobrovolníky jsme se za neuvěřitelných dobrodružství vydali do Severní Osetie, přesněji do vesnice Dargavs, proslulé svým městem mrtvých.
Nedaleko od města mrtvých nám byla přidělena poloopuštěná farma k užívání spolu s 30 kravami a 50 ovcemi, o které jsme se museli každý den starat.
Toto je farma:
A tady je pár zvířat:
Farma, ačkoliv je velká a dobrá, je v hrozném stavu. Proto jsme ji naléhavě začali čistit a opravovat. K tomuto úkolu byly povolány hordy přátel, dobrovolníků a dokonce i pikabušníků. Každý den, od rána do pozdního večera, jsme vynášeli odpadky, prali, uklízeli a stavěli (a o dva měsíce později to stále děláme).
Poté, co jsme obytnou budovu trochu zařídili, jsme se pustili do přestavby porodnice krav na stáj. Odvezli jsme tuny odpadků a hromady hnoje a naši stateční dobrovolníci svýma křehkýma, laskavýma rukama umyli stěny a okna. Výsledkem byly docela slušné boxy, zbývalo už jen trochu nátěru.
Zdálo by se, že je všechno hotové, práce je hotová a my si můžeme odpočinout, ale potíže přišly nečekaně a v podobě hurikánu. Jednoho dne jsme sjížděli z hory a viděli jsme, jak se nad Dargavsem stahují mraky a víří něco jako tornádo (jak v amerických filmech). Obdivovali jsme tu krásu, fotili na telefony, vtipkovali, že se to blíží k nám a klidně jsme se vydali na farmu. Ale po nás přišlo toto tornádo na farmu a začala americká trháková katastrofa, jen doopravdy: 20 plechů utržených ze střechy kroužilo ve vzduchu spolu s obrovskými prkny, z nebe hvízdaly výztužné tyče a snažily se nás probodnout skrz naskrz, ani nebudu zmiňovat všechny ty létající drobnosti, jako obrovské hřebíky a šrouby. Pak vítr trochu ustal a těchto 20 pokroucených plechů na nás dopadlo shora. To všechno se stalo, když jsme se blížili k farmě přes pastvinu, takže jsme se neměli kam schovat a skákali jsme a uhýbali létajícímu kovu jako cirkusoví akrobaté. Adrenalin nám vydržel ještě rok. Pak se tornádo rozhodlo, že toho pro dnešek máme dost, a odešlo někam za hory. A my jsme si museli vydechnout a spočítat škody. Je dobře, že se nikdo z lidí ani zvířat nezranil. A střecha byla stržena, samozřejmě, nad stájemi, ve kterých už stálo několik koní. Museli jsme urgentně zpevnit zbývající střechu a objednat novou.
Poté, co jsme stáj uvedli do víceméně slušného stavu, jsme se rozhodli ji pojmenovat „Na koni v Osetii“. Ještě je tu pár měsíců práce, ale už teď je možné bydlet a organizovat jízdu na koni, což děláme.
Obecně se nám za poslední dva měsíce nashromáždilo obrovské množství zajímavých příběhů, které si zde občas vyprávíme. Například příběh o záchraně koně z ingušských jatek. Mezitím děkuji za přečtení, hodně štěstí)