Podzim! Čas sázet žaludy: yahobab — LJ

Zemědělská témata mě vždycky bavila. Osít fotbalové hřiště, zadržovat sníh na polích hnojem – velmi aktuální témata :о)).

1948-1952 — roky realizace Stalinova plánu na přeměnu přírody. Žaludy jsou důležitou součástí tohoto plánu (více o žaludech)!

Podzimní setí žaludů

Na podzim roku 1949 navrhl regionální zemědělský odbor Frolovské lesní ochranářské stanici zřízení experimentálního lesního pásu s hnízdním výsevem dubů metodou akademika T. D. Lysenka. Bylo doporučeno sázet žaludy do jamek (hnízd) do hloubky 8-10 centimetrů a na každou jamku navršit hromádku zeminy vysokou 18-20 cm (viz č. 1).

Vzhledem k tomu, že za normálních podmínek věda ani praxe podzimní setí žaludů nedoporučuje, autor tohoto článku vyvinul další dvě metody zakrývání žaludů s ohledem na biologické podmínky lesního prostředí. Například každý ví, že zralé žaludy padají na lesní půdu a poté, před nástupem mrazů, jsou pokryty padajícím dubovým listím.

Jako náhradu lesní podestýlky jsme zvolili suchý hnůj. Má ho každé JZD a lze ho s úspěchem použít pro podzimní setí dubu v lesních pásech. Tento způsob zakrývání žaludů byl realizován následovně: na dno jámy jsme nasypali centimetrovou vrstvu suchého hnoje a na ni jsme položili 7-8 žaludů. Poté byly žaludy zakryty 3-4 centimetrovou vrstvou suchého hnoje. Zbytek jámy byl zasypán zeminou do úrovně povrchu. Poté byla jáma lehce přitlačena nohou a narovnána. Nad jámou nezůstala žádná hromada zeminy (viz č. 2).
Třetí metoda utěsnění žaludů je založena na stejném principu jako druhá, s jediným rozdílem, že žaludy položíme přímo na dno jámy, zakryjeme je 3centimetrovou vrstvou zeminy, poté suchým hnojem – 4 centimetry a znovu zeminou – 1-2 centimetry, v úrovni povrchu. A u této metody se nedělají žádné hromádky zeminy. Vrstva suchého hnoje o tloušťce 4 centimetry, který je špatným vodičem tepla, chrání žaludy před zamrznutím v zimě (viz č. 3).
Experimentální lesní pás byl založen v kolektivním hospodářství Pobeda ve Frolovském okrese na hranici polí střídání plodin. Terén je vyvýšený mezi řekami Arčeda a Don. Terén samotného lesního pásu má svahy různých směrů.
Šířka lesního pásu je 20 metrů, celková délka je asi 1,5 kilometru. Půda je kaštanová, s těžkým mechanickým složením, bez struktury.
Každé ze tří metod podzimní výsadby žaludů bylo přiděleno 250 běžných metrů neboli 0,5 hektaru, přičemž jejich umístění na sebe navazovalo. Výsev byl proveden na časný úhor, zorán do hloubky 20-22 cm. Údržba úhorů během léta spočívala v trojnásobném kypření a dvojnásobném loupání diskovým podmítačem.
Před setím se provádělo bránění.
Na lesním pásu jsou položeny čtyři řady metrových plošin, od sebe vzdálené dva metry. Směr řad
určené milníky, každých 5 metrů. V řadách stanoviště odrazily šňůru. V každém stanovišti bylo vykopáno 5 jam (hnízd) do hloubky 8-10 centimetrů. Uspořádání jam bylo provedeno podle schématu akademika T. D. Lysenka. Práce se prováděla ručně – lopatami a motykami.
Před setím byly žaludy, předem propláchnuté vodou v kádi, analyzovány přímo v lesním pásu rozřezáním a rozdělením děložních lístků. Byly stanoveny tři kategorie žaludů: první kategorie – vhodné, s bílými děložními lístky; druhá – pochybné, tj. děložní lístky měly tmavé skvrny (plísňové škůdce) a třetí – zcela nevhodné – prázdné, shnilé atd.
Žaludy, které jsme na podzim zaseli, byly: 51 procent vhodných, 33 procent pochybných a 16 procent nevhodných. Do každé jamky bylo umístěno sedm žaludů, jeden z nich do středu jamky, zbytek kolem ní – na obvodu jamky.
Lesní experimentální pás byl založen koncem podzimu – od 29. listopadu do 1. prosince 1949. Tak dlouhé zpoždění setí se vysvětluje tím, že příkaz od krajské zemědělské správy k založení experimentu byl přijat až 17. listopadu.
Na jaře aktuálního roku byly kopečky nad jamkami srovnány a půda v experimentálním lesním pásu obdělána bráněním. Poté byla souvisle zaseta jarní pšenice. Na zbývající polovině lesního pásu byly na jaře roku 1950 zasety žaludy. Měli jsme tak možnost porovnat výsledky přežití a růstu dubů s podzimním a jarním setím žaludů.
Je nutné poznamenat velmi důležitou okolnost, že všechny žaludy byly ve stejném stavu, ale některé z nich byly zasety na podzim a zbytek byl uskladněn v zimě. Navíc vzhledem k pozdnímu založení lesního pásu byl jak podzimní, tak jarní setí proveden bez mykorhizy.
Studii přežití a růstu dubů jsme provedli v období od 16. do 23. července letošního roku provedením kompletní inventury všech dubových rostlin.
Údaje o míře přežití a růstu dubů s hnízdním podzimním a jarním výsevem jsou uvedeny v následující tabulce:

Z těchto údajů je zřejmé, že pokud se míra přežití dubů osetých na jaře (obvykle) bere jako 100 procent, pak míra přežití dubů osetých na podzim s žaludy je 150, 141 a 149 procent v závislosti na způsobu výsadby žaludů v zimě.
Kvalitativní charakteristiky dubových sazenic, tj. jejich výška růstu, průměrný počet sazenic na hnízdo a počet přeživších hnízd, jasně potvrzují výhody podzimního setí dubů. Pokud tedy vezmeme jarní setí jako 100 % průměrné výšky, pak při podzimním setí bude výška dubových sazenic bez hnoje 98 %, se zapracováním suchého hnoje – 107 a 114 %. Jak je vidět, suchý hnůj významně ovlivňuje růst dubových sazenic a včas chrání žaludy před nízkými zimními teplotami. Spotřeba hnoje na hnízdo je stanovena na přibližně 150-200 gramů.
Domníváme se, že podzimní setí žaludů pomocí výše uvedených metod se ukázalo jako poměrně efektivní a lze jej úspěšně použít.
Podzimní setí dubů a lesních pásů má spolu s některými negativními aspekty, jako je potřeba suchého hnoje, určité zvýšení nákladů na pracovní sílu a využití manuální práce, oproti jarnímu setí mnoho významných výhod. Výsev žaludů na podzim je tedy výhodný v tom, že v této době je v kolektivních podnicích pracovní síla osvobozena od letních polních prací a lesníci mají k dispozici delší období pro podzimní pokládání dubových lesních pásů. Podzimní setí dubů nám umožní dále zkrátit dobu pro plnění Stalinova plánu přeměny přírody.
Kvalitativní charakteristiky – míra přežití a výška růstu dubu – také naznačují potřebu zavedení podzimního hnízdního setí dubových lesních pásů.
N. Orinich, ředitel Frolovské lesní ochranné stanice.