Pestryy-dyatel

Ráno je chladné a jasné. Netaje, ale ve vzduchu je něco tak rozptýleného, že ani nadýchaný, poddajný sníh vůbec nechladí ruce. Nějak našlehaný, plný vzduchu. Všude kolem je ticho. Jen někde klepe datel. Je to slyšet, ale nelze určit kde, zvuk se zdá být topen v měkkém bavlněném sněhu. Strakapoud seděl na holé, suché koruně mladé borovice. Když začal klovat, čistit kmen borovice, bylo slyšet i šustění odlupující se kůry. Zřejmě mu stála v cestě. Zastavil se, uštípl a odhodil její zlaté šupiny. A znovu kloval vší silou, takže se zdálo, že každou chvíli rozbije svou nešťastnou hlavičku. Ale pokaždé přesně se jeho zobák zaryl do dřeva – buď přímo před sebe, nebo doprava nebo doleva, jak chtěl. Velký, jako trn švestky, drtil a odštípával dřevo, jako by sám od sebe – datel nedělal každou ránu zvlášť, ale v dávkách. Po každé dávce nebo několika samostatných úderech se zastavil, otočil, naklonil hlavu na stranu – rozhlédl se, jestli není někdo poblíž, nebo se snažil vymyslet, jak klovat dál. A zatímco to takhle vypadalo, v lese už zase nikdo nebyl, bylo ticho. Pak se znovu pustil do práce. Musí být těžké se dostat k broukovi, dřevomorce nebo nějaké jiné larvě ukryté hluboko na zimu. Vidím, jak strakapoud opírá ocas o kmen, jak ho při práci ohýbá. Houževnatě se drží tlapkami a drápy borové kůry a prozíravě je posouvá dopředu, blíže k místu, kde kluje, takže se vytvoří jakási páka se dvěma různě velkými rameny, která mu umožňuje silně udeřit. Dívám se a je mi líto jeho zoufalé hlavičky, protože tak nemilosrdně bije a zaráží svůj silný zobák do zmrzlého dřeva. Byla chvíle, kdy byl datel zjevně unavený. Nebo spíš si myslím, že se unavil: přerušil svou dávku z kulometu, rozhlédl se a nevyletěl nahoru, ale vyskočil výš po kmeni – tam, v rozdvojení mezi dvěma větvemi, uvízl chomáč sněhu. Datel do tohoto neroztaveného sněhu třikrát kloval. Zdálo se mi, že zaklonil hlavu, aby ho spolkl, nebo se z něj možná vytvořila požehnaná kapka vody. Pak polkl a odletěl na sousední vrchol. Možná se však už tehdy rozhlédnout z jeho výšky, z nového úhlu pohledu – kdo, jak se říká, je ten lenoch, který už dvacet minut sleduje, jak si strakapoud v potu tváře vydělává na svůj tvrdý chléb? Jen se na mě shora podíval a hned se vrátil ke své borovici, k díře, kterou si založil. Už jsem ho nezajímal: kdo ví, potuluje se tam spousta zvědavců! Děkuji za vaši pozornost, můj drahý čtenáři. Mé články můžete dostávat na svůj e-mail, pokud se přihlásíte k odběru v pravém horním rohu webu. Navštivte web. Vždycky vás ráda vidím a jsem si jistá, že si určitě najdete něco zajímavého pro sebe. S úctou, Natalia Alexandrovna Všechny články Byl pro vás článek užitečný? Vyjádřete svůj názor v komentářích níže. A samozřejmě, pokud o tom, co jste si přečetli, řeknete svým přátelům kliknutím na tlačítka sociálních sítí, budu vám velmi vděčná.

Sdílejte článek na sociálních sítích sítě:
Mohlo by vás také zajímat:
Předchozí rekord
Další položka
Komentáře k článku: 41

1. Elena 1. června 2014 | 4:05

Vskutku, je jich tam spousta zvědavých :) . Musíte se starat o své a neotáčet hlavu ze strany na stranu. Krásný, zajímavý pták.

Včera jsem si na dači taky povídal s konipasem. Povídali jsme si o tom a o tom. Nejzajímavější je, že se vůbec nebojí. Kupodivu.

Také rád pozoruji ptáky. Špačci se usadili na mé dači a konipasi si postavili hnízdo v zimolezu.

K našemu starému javoru neustále přilétá datel, velmi často slyšíme jeho charakteristické zvuky v koruně stromu. Milujeme ptáky, špačci u nás neustále žijí, hejno vrabců se živí po celý rok a v zimě přilétají sýkory.

Nádherný příběh! Datle jsem viděl jen z dálky. Sním o tom, že je uvidím zblízka! Tito pracovití ptáci se mi moc líbí.

1. Elena 3. června 2014 | 17:45

A datly jsem viděl zblízka víckrát. Jsou to moc krásní ptáci a velmi užiteční.
Datle mám fakt ráda – jsou neobvyklí, krásní a podle klepání je rozhodně poznáte od ostatních ptáků :)
Často k nám chodí i datle. Vyhloubí si dutiny ve stromech, je velmi zajímavé je pozorovat.

Dobrý, milý článek! Jak to chudák zvládá, tolik brouků lezou kolem a on je chce dostat zpod kůry.

Krásný pták. Ale když ho sledujete, jak kluje do kůry stromů, je vám jeho hlavy opravdu líto. I když si na to datel sám nestěžuje.

Datel na naší dači začal klovat do jeřábů za okrajem zahrady. Pravděpodobně onemocní jako poslední.

Vždycky jsem se divil, proč datlovi při tak rychlém klování „neodletí“ hlava, a zrovna nedávno jsem četl vědecké vysvětlení struktury mozku v jeho hlavě.

Často pozoruji datla na dači, pravidelně nás navštěvuje. Letí k elektrickému sloupu, usadí se na něm a kluje, aniž by si někoho všímal.

Pozorování ptáků je opravdu zajímavé. Když se procházíme s naším nejmladším synem, vždycky je hledáme ve stromech.

Nedaleko domu je městský les, kde s dětmi často pozorujeme ptáky, včetně datla. Zvlášť v zimě, za mrazivého počasí, ho slyšíte z dálky.

Každý je zaneprázdněn svým vlastním podnikáním, vyděláváme si na chléb, jak se nám hodí. A datel je v tom od přírody uvězněn. Takhle žijeme vedle sebe a navzájem se sledujeme.

Dříve se datli vyskytovali v městských parcích, ale teď je ne vždy slyšíte ani v lese.

Datel, krásný pták. Škoda, že se v poslední době v našich končinách setkává jen zřídka. Děkuji za zajímavý příběh. tweet.

Datel je ve městě vzácný k vidění, jen občas se objeví v botanické zahradě. Tam má za kamarády veverky!

1. Natalia Butrina 15. prosince 2015 | 18:13

Často jsem musel pozorovat datla při práci, velmi blízko našeho domu a dokonce i na Volze mě každé ráno budil svým klepáním. Jaký úžasný pták, i přes svou malou velikost.

Při procházkách s dítětem v parku pozorujeme také život a chování ptáků. Flóru a faunu máme (na Jamalu) opravdu špatnou, ale datly jsme párkrát viděli))

Moje přítelkyně má datla, který žije vedle jejího domu, a já ho často vídám v lese.
Líbila se mi pozorování datla. Jak se říká, žij jako ptáci a budeš šťastný:)

Po přečtení vašeho fascinujícího článku jsem si hned vzpomněl na své dětství. Jak jsem se procházel lesem, kilometr za kilometrem, a pozoroval ptáky nebo zvířata. Bylo to velmi zajímavé. Děkuji za váš zajímavý článek.

Slyšíme jen datla, ale nikdy jsme ho neviděli, ale kosi chodí po dvoře jako domácí kočky. Stali se tak drzými, že se vůbec nebojí lidí ani psů.

Je velmi zajímavé pozorovat zvířata, ptáky, hmyz. Nevšímáte si, jak čas letí, a všechno sledujete se zatajeným dechem. Děkuji za tento příběh, Natálie!

Ne každý člověk je schopen milovat přírodu tak jako vy! A psát o ní úžasné články. Vaše příběhy se dají číst dětem a učit je milovat a vážit si přírody a všech živých tvorů.

Velmi často jsem musel pozorovat „práci“ těchto zajímavých ptáků. V červnu datli krmí svá mláďata a kuriózní je, že jejich hnízda, ve formě dutin, jsou někdy velmi nízká, pouze 1,5 m od země.

Datle jsem v životě viděl jen zřídka. Myslím, že jen dvakrát. Ale to je pochopitelné. Rostov na Donu je step. Takže datlů je v našem městě i mimo něj velmi málo.

Jak je hezké číst o sněhu v letním horku. A o datlech samozřejmě miluji ptáky, je vždycky zajímavé je pozorovat.

Ano, datel musí bubnovat, aby získal jídlo! Bylo zajímavé to číst!
To jsou ale tvorové. Jak je možné, že nedostanou otřes mozku? Musíte narazit do takového stromu.
Jídlo se nedá snadno sehnat. Dříč.

Jak dojemně jsi napsala o jeho hlavičce, taky mi ho bylo líto! Asi si tvoje články vytisknu a přečtu je své malé sestřičce. Velmi poučné a máš laskavý jazyk. Děkuji!

Je zajímavé pozorovat ptáky, špačci žijí na venkově. Pracují celý den.

Venku jsme měli datla, který žil na tyči, neustále do ní kloval, ale z nějakého důvodu se v posledním roce neobjevil, pravděpodobně ho tyč vyléčila.

Váš příběh o těchto úžasných ptácích se mi moc líbil. Rád je pozoruji a když k tomu znáte jejich zvyky a chování, stává se to opravdu zajímavým.

Párkrát jsem viděl datla černého. Nejdřív jsem nechápal, co je to za podivného černého ptáka velikosti vrány. Pak jsem si všiml červené čepice na jeho hlavě a pochopil jsem to.

No, datelův „chléb“ není snadný, děkuji, Natalie, líbí se mi, jak píšeš, je to moc zajímavé.

Nedaleko mého domu je les, viděl jsem už spoustu datlů. Ale chci vám vyprávět o setkání s jiným ptákem, setkání se sovou nebo výrem velkým. O tom moc nevím. Jednou, asi před dvěma lety, jsem se přiblížil k naskládanému dříví do koupelny, otočil jsem se a přímo přede mnou, ve vzdálenosti 2-30 cm, seděl tento zázrak, držel se dříví a díval se mi přímo do očí s nemrkajícím pohledem, dva velké neznámé kruhy. Zpočátku jsem se cítil trochu nesvůj, ale pak jsem se odvážil a dokonce jsem si s tímto nemrkajícím zázrakem, který mi pozorně naslouchal, začal povídat. Ale když jsem ho chtěl pohladit, na první pohyb ruky pták odletěl. To bylo setkání s neznámým ptákem.

Každé ráno se budím klepáním datla, přesně jako toho na tvém obrázku s tou červenou hlavou. Zajímavý pták, lesní sanitka.