Neil Josten | Vše pro hru (Nora Sakavic) Wiki | Fandom

Pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků od bratří Grimmů, jak ji vypráví Anna Deus, vypráví kouzelný příběh o chudé dívce. Její macecha ze závisti k její kráse poslala dívku do lesa na jistou smrt, ale ona skončila v domě s laskavými trpaslíky. Zákeřné plány čarodějnice se nestaly skutečností – Sněhurku zachránil pohledný princ.

Sněhurka a sedm trpaslíků: Číst online

Autor: Bratři Grimmové
Předpokládaná doba čtení: 15 minuty

Jednoho krásného zimního dne, kdy padal sníh ve velkých vločkách a okna byla pokryta třpytivými námrazovými vzory, vyšívala pod jedním z těchto oken krásná královna. Při pohledu na sněhové vločky se nechtěně píchla do tenkého prstu a několik kapek krve dopadlo přímo na závěj.

– Ach, jak bych si přála porodit dceru: bílou jako sníh, rudou jako krev, s vlasy černými jako noc.

Zázrak se stal a po uplynutí stanovené doby královna porodila dceru a ve stejnou chvíli, kdy porodila, zemřela a dívka s kůží bílou jako sníh, šarlatovým ruměncem a vlasy černými jako noc dostala jméno Sněhurka.

Král byl zoufalý a toužil po své královně, ale uplynul rok a on se rozhodl, že jeho dcera přece jen potřebuje matku, a tak se podruhé oženil. Mladá, krásná žena si svou nevlastní dceru okamžitě pro její krásu znepřátelila, ale králi to nedala najevo.

A nová královna měla tajemství: kouzelné zrcadlo, které před všemi schovávala a jen občas sešla do tajné komnaty, postavila si zrcadlo před sebe a dívala se přímo do něj a zeptala se:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

A zrcadlo jí vždy odpovědělo:

Na světě není žádná krása,
Víc, než vlastníš!

Královna, spokojená sama se sebou, pokaždé zrcadlo schovala a v dobré náladě se vrátila na hrad. Věděla, že kouzelné zrcadlo nikdy neklame, ale vždy říká jen čistou pravdu.

Den za dnem plynul a Sněhurka rostla a zkrásňovala přímo před našima očima. Tak se rok za rokem měnila v tak krásnou dívku s dlouhými černými vlasy jako noc, sněhobílou pletí a růžovými, usměvavými tvářičkami, že se na ně bylo radost dívat. Pak se jednoho dne stalo něco, co na hradě jednou provždy všechno změnilo. A stalo se toto.

Jednoho dne sešla hrdá, krásná královna do své tajné komnaty, jako vždycky postavila před sebe zrcadlo a zeptala se:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

Ale tentokrát jí zrcadlo odpovědělo takto:

Jsi krásná královna, ale panna s tebou žije,
Co je růžovějšího a bílejšího, a v srdci ještě laskavějšího!
Říkají mi Sněhurka,
Nikdo tu není krásnější než ona.

Královna v zuřivosti hodila zrcadlo a od té chvíle už neměla klidný život; v jejím srdci rostl hněv a závist vůči Sněhurčině kráse, až ji jednoho dne zcela přemohly.

Pak královna počkala, až král půjde na lov, zavolala svého věrného lovce a přikázala mu, aby Sněhurku odvedl do lesa tak daleko, aby se už nikdy nevrátila domů. A jako důkaz splnění své vůle požadovala, aby jí přinesli Sněhurčino srdce. Lovec to vůbec nechtěl udělat, ale neodvážil se se zlou královnou hádat.

Sněhurka se s radostí procházela lesem v doprovodu lovce a nic netušila. Sedět na hradě sama se nudilo, a tak dívka s radostí nasbírala kytici květin a obdivovala lesní ptáky a zvířátka. Jakmile se ale zastavili na mýtině, lovec vytáhl nůž, zvedl ho nad Sněhurku, ale ruka se mu třásla, nemohl dívce ublížit, protože ji všichni na hradě milovali, stejně jako milovali její zesnulou matku. Tehdy lovec řekl:

– Utíkej, dítě, schovej se v hlubinách lesa a už se nikdy nevracej!

A sám chytil kolouška a odnesl jeho srdce zlé královně, aby nic netušila.

Sněhurka, zůstaňe úplně sama, se s obavami rozhlédla kolem sebe a když se začalo stmívat, ubohá dívka, úplně bez sebe strachem, vběhla do samých hlubin lesa.

Sněhurka dlouho běžela, až se zhroutila přímo do trávy, celá zmrzlá, vyčerpaná, s hlubokým smutkem v srdci. Najednou uviděla opodál malý domek s malinkými okny a z těch oken hořelo světlo, tak útulné, že Sněhurka, zapomněla na všechno na světě, okamžitě šla k domku, zaklepala, a ačkoli nikdo neotvíral, zatlačila na dveře a vešla do malé místnosti s prostřeným stolem. Na oknech byly závěsy s květinovými vzory a přímo na parapetu stála váza s kyticí lučních květin. Sněhurka spočítala talíře a hrnky na dlouhém stole a uvědomila si, že v domě bydlí sedm lidí. „Kdo by to mohl být? Musí být moc malí! To jsou snad vážně děti?“ pomyslela si dívka a rozhlédla se. V zadní části pokoje stálo sedm malých postelí, prostřených sněhobílými prostěradly, a na každé posteli ležel malý polštář. Každý měl jiný vzor a jinou barvu. Sněhurka byla tak unavená, že si ani nevšimla, jak na jedné z postelí usnula.

A majiteli tohoto domu byli sedm trpaslíků. Trpaslíci pracovali celý den v horách, těžili zlato a drahé kameny a domů se vraceli pozdě večer. Tak tomu bylo i tentokrát. Když se trpaslíci přiblížili k domu, všimli si, že dveře jsou otevřené, a vážně se vyděsili. „Kdo mohl vlézt do našeho domu? Kdo vůbec chodí v takové divočině?“ šeptali a dívali se do oken, dokud jeden z nich nevstoupil do domu a nezavolal ostatní rovnou k té posteli, kde Sněhurka usnula.

– To je ale kráska! Co tu dělá sama v lese? – ptali se jeden druhého skřítci. Nevěděli, co mají dělat, a tak tak seděli celou noc a báli se, že vzbudí nečekaného hosta.

Ráno se Sněhurka probudila a vážně se vyděsila, když uviděla malé lidičky, ale trpaslíci byli tak roztomilí a dívali se na Sněhurku s takovou laskavostí a neskrývanou zvědavostí, že se odvážila a promluvila k nim:

„Odpusťte mi, že jsem vešla do vašeho domu bez zeptání, neměla jsem vůbec kam jít…“ a tak dívka slovo od slova vyprávěla skřítkům svůj příběh.

Bylo jim jí líto, zvláště když sami slyšeli o pyšné, zlé královně, která svými rozmary trápila krále i všechny služebnictvo. Trpaslíci bez váhání a po krátké poradě navrhli Sněhurce, aby zůstala.

– Zůstaňte a bydlete tady s námi v domě, uklízejte a vařte lahodné jídlo a my nedovolíme, aby vám kdokoli ublížil.

Sněhurka s radostí souhlasila. A tak začali žít. Trpaslíci ráno šli do práce do hor a dívka všechno uklidila, umyla a uvařila lahodnou večeři. Postupem času sebrala odvahu, procházela se lesem, natrhala lahodné lesní maliny a upekla trpaslíkům nadýchané koláče. A z hub, které natrhala, vařila ty nejchutnější polévky a zapékané pokrmy. Lesní zvířátka, zajíci a veverky, a dokonce i stará sova zbožňovali veselou a laskavou Sněhurku, která je vždycky dokázala pohostit, nebo je i zahřát. Tak dny plynuly.

„Buď opatrná, nikomu neotevírej dveře,“ dělali si starosti skřítci. „Nikdy nevíš, královna by mohla zjistit, že jsi naživu, a začít tě hledat!“

A tak jednoho dne královna opět sešla do své tajné komnaty, vzala zrcadlo, oklepala z něj prach a celá spokojená sama se sebou, flirtujíc, se zeptala:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

Zrcadlo jí odpovědělo takto:

Jsi krásná královna,
Ale v lese žije dívka,
S gnómy, ne sami.
Je ze všech nejkrásnější!

Královna zbělala, uvědomila si, že ji lovec oklamal, a rozhodla se Sněhurku za každou cenu zničit, aby se mohla znovu stát nejkrásnější na celém širém světě. Pak se převlékla do špinavých hadrů, celá se umazala, aby ji nikdo nepoznal, a šla rovnou k trpaslíkům. Přistoupila přímo k oknu a řekla:

– Otevři, paní, vyber si nějaké úžasné zámořské zboží!

Sněhurka se podívala z okna a uviděla v rukou stařenky krásný malovaný korzet, který se na slunci třpytil a třpytil drahými kameny a zlatými nitěmi.

„Pojď sem, drahoušku, pomůžu ti vyzkoušet si korzet!“ řekla stará žena.

Sněhurka, nic netušíc, vyšla ven ke staré ženě a ta jí rychle utáhla korzet s takovou nelidskou silou, že dívka okamžitě bezvládně padla na zem.

Večer se skřítci vrátili z práce a když uviděli Sněhurku ležet na zemi, okamžitě k ní spěchali, rozřízli jí příliš utažený korzet a dívka se pomalu začala vzpamatovávat. Poté, co si skřítci vyslechli, co se stalo, řekli:

– Sněhurko, ta stará žena není nikdo jiný než tvoje zlá macecha! Nikomu neotevírej dveře, dokud tu nebudeme!

A královna, když se vrátila domů, nejdříve běžela do své tajné komnaty, odhodila ze sebe hadry, oblékla se do svých nejkrásnějších šatů a zeptala se zrcadla:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

Zrcadlo jí odpovědělo takto:

Jsi krásná královna,
Ale v lese žije dívka,
S gnómy, ne sami.
Je ze všech nejkrásnější!

Královna vykřikla vzteky, když si uvědomila, že trpaslíci zachránili Sněhurku. Celou noc vzteky nespala, přemýšlela, přemýšlela a napadlo ji. Kouzly, které měla pod kontrolou, otrávila hřeben nepopsatelné krásy, převlékla se do jiných hadrů a spěchala k trpaslíkům.

– Otevři, paní, vyber si nějaké úžasné zámořské zboží!

Sněhurka se podívala z okna a řekla:

– Jdi si svou cestou, skřítci mi nedají otevřít dveře!

„A taky ti nedají podívat!“ zasmála se stará žena a vytáhla z tašky hřeben, který se začal lesknout a třpytit.

A Sněhurce se hřeben tak líbil, že otevřela dveře a stařena ho bez váhání okamžitě položila dívce na vlasy a chudinka spadla na zem.

Pozdě večer trpaslíci uviděli Sněhurku, uhodli, že hřeben je otrávený, a vytrhli jí ho z vlasů. Sněhurka se okamžitě probudila a pověděla o své neopatrnosti. Trpaslíci ji varovali a přísně jí zakázali otevírat dveře v jejich nepřítomnosti.

A zároveň královna už seděla před zrcadlem:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

Zrcadlo jí odpovědělo takto:

Jsi krásná královna,
Ale v lese žije dívka,
S gnómy, ne sami.
Je ze všech nejkrásnější!

Rozzuřená královna se tiše postavila, zamkla dveře své tajné komnaty a začala tam připravovat jedovaté jablko. Zvenku se toto jablko ukázalo jako krásné: napůl bílé, napůl červené, ale když si ukousnete byť jen nejmenší kousek červené poloviny, okamžitě přijdete o život.

Poté, co královna přečkala noc, velmi brzy ráno se vydala k domu trpaslíků v přestrojení staré ženy, celá v hadrech, s košíkem jablek. Sněhurka, když spatřila starou ženu oknem, jí okamžitě řekla:

– Jdi si svou cestou, já ti určitě neotevřu!

– Žádný problém, mé drahé dítě! – řekla stařenka, mám kupce na taková zralá jablka i bez tebe. Ale tobě, takové krásce, dám možná jedno.

„Ne, děkuji. Taky mi bylo řečeno, abych nepřijímala dárky,“ odpověděla jí Sněhurka.

– Kdo tě tak vyděsil?! – řekla stařena, – Bojíš se jedu?!

A s těmito slovy stařenka ukousla bílou půlku jablka, která nebyla otrávená, a podala Sněhurce druhou, otrávenou červenou půlku. Dívka natáhla ruku, vzala jablko a stačila ukousnout jen malý kousek, když vtom padla mrtvá k zemi.

Když se královna vrátila domů, šla rovnou k zrcadlu a řekla:

Mé zrcadlo, pověz mi to!
Sloužit s vírou a pravdou.
Kdo je nejkrásnější z královen?
A ze všech těch obyčejných holek?

A zrcadlo jí odpovědělo:

Na světě není žádná krása,
Víc, než vlastníš!

Spokojená královna se zasmála a její závistivé srdce se uklidnilo, jen kdyby závistivá srdce mohla znát klid.

A trpaslíci, vracející se večer domů, našli Sněhurku. A ať hledali sebevíc jed, nikdy ho nenašli. Všechny šaty byly zkontrolovány, vlasy vyčesané, ale Sněhurka zůstala bez života.

Hluboký smutek naplnil srdce skřítků a už pro ně nebyla žádná radost. Uložili svou krásu do křišťálové rakve a každý den do ní nosili květiny a každou noc střídavě střežili její klid. Dívka tedy ležela celá bílá jako sníh, vlasy černé jako noc a ruměnec šarlatový jako krev, krásná, jako by žila, jako by jen spala.

Od té doby uplynulo mnoho dní a trpaslíci byli neutěšitelní a oplakávali Sněhurku. Pokaždé, když se na ni podívali, zdálo se jim, že dívka je skutečně naživu, že jen spí.

Jednoho dne šel kolem princ a uviděl křišťálovou rakev a v ní krásnou mladou dívku. Skřítci mu vyprávěli celý smutný příběh.

Princ měl Sněhurku rád, a tak se zeptal trpaslíků:

– Dovolte mi vzít Sněhurku na hrad, kde ji budu chránit jako svou milovanou nevěstu.

Skřítci se nad princem slitovali a souhlasili s jeho rozhodnutím. „Místo skutečné princezny je na skutečném hradě,“ uvažovali.

Služebníci zvedli křišťálovou rakev a nesli ji, ale jeden z nich zakopl o pahorek a v tu chvíli Sněhurce z úst vyskočil kousek otráveného jablka a ona se probrala. Jaká to byla radost!

Trpaslíci kolem ní tančili nádherné tance a celý les jako by se probudil ze spánku. Princ si Sněhurku tak oblíbil, že ji pozval na svatbu do svého vzdáleného království. Sněhurka souhlasila a společně odešli daleko, daleko.

A zlá královna, když se o tom dozvěděla, ztuhla vzteky a proměnila se v kámen, tvrdý a studený, jako její zlé srdce.

Neil Josten — Protagonista prvních tří knih série. Vyčerpaný životem na útěku je Neil nucen přizpůsobit se své roli Lišáka. S podobně traumatizovanými spoluhráči a svým náhlým objevením se v centru pozornosti se ocitá v konfliktu se svou touhou zůstat skrytý a sám. Jeho láska k Exie se nakonec ukáže být silnější než strach z otce.

• 1 Vzhled
• 2 Osobnost
• 3 Schopnosti a dovednosti
• 4 Harmonogram
• 5 Obecné
• 6 návyků
• 7 maličkostí

Vzhled [ ]

Neil je popisován jako malý, atletický mladý muž. V prvních dvou knihách si Neil barví vlasy na černo a nosí hnědé kontaktní čočky, aby zamaskoval svou identitu a splynul s okolím. Jeho vlasy jsou rudé [1] a jeho skutečná barva očí je studený odstín modré. Několikrát bylo zmíněno, že se velmi podobá svému otci, a to do té míry, že se ani nedokáže podívat na svůj odraz, aniž by se mu udělalo špatně.

Neil je těžce poznamenán týráním a zraněními, která mu způsobil jeho otec, a také životem na útěku. Na konci trilogie má další jizvy a také popáleniny na levé lícní kosti a pažích.

Jeho šatník se skládá převážně z obnošených, základních oděvů, jako jsou trička, džíny a tenisky. Nemá žádný zvláštní smysl pro styl, nade vše si cení praktičnosti, takže si oblečení vybírá na základě toho, zda dokáže zakrýt jeho jizvy a splynout s davem, čímž se stane „šedým stínem“.

Po druhé knize Rico donutí Neila, aby přestal skrývat svou přirozenou barvu vlasů a očí. Také donutí Neila, aby si nechal vytetovat číslo 4 na levou lícní kost, aby odpovídalo číslům (1 pro Rica, 2 pro Kevina a 3 pro Jean), a aby ukázal, že je stále Ricovým majetkem, součástí jeho doprovodu. Toto tetování je později spáleno Osobností [ ]

• Neil je vnímavý, což je pro život na útěku nezbytné. Když ho Andrew vyzvedne na letišti a vydává se za Aarona, rychle si uvědomí, že to ve skutečnosti není Aaron a že si neužívá předepsané léky.
• Neil nedůvěřuje mužům středního věku, protože mu připomínají jeho otce, kterého se bojí. Trenér Wymack ho proto zpočátku děsí, i když Neilovi slíbí, že mu nikdy neublíží.
• Neil nedůvěřuje ostatním lidem. Nepřijímá jejich nabídky pomoci a snaží se každý problém vyřešit sám, což z něj dělá uzavřeného a tajnůstkářského člověka. Neil se také snaží neustále kontrolovat situaci.
• Neil je Exy posedlý téměř stejně jako Kevin, přestože se od ní musel většinu svého života držet dál. Tato posedlost ho vede k tomu, aby riskoval všechno, aby mohl hrát za Foxes.
• Nevyhýbá se rvačce, i když v podobě „Neila Jostena“ by žádnou nezačal.
• Neil má ohnivou povahu, kterou zdědil po svém otci.

Schopnosti a dovednosti [ ]

Plán [ ]

Neil studuje španělštinu v prvním ročníku a navštěvuje následující kurzy:

• Английский
• Chemie (vzdala jsem to po dvou týdnech)

• Испанский
• Matematika
• Historie (vzdala jsem to po dvou týdnech)
• Mluvení

Obecná informace [ ]

• Neil má klíč od stadionu Lišek.
• Někdy chodí do knihovny používat počítač.
• Neil miluje běh a je nejrychlejším hráčem v Exie’s Class 1, uběhne míli za čtyři minuty.
• Protože se Neil zapsal tak pozdě, zmeškal období předčasné registrace pro sportovce a musel se zaregistrovat s ostatními prváky v srpnu.
• Neil se zpočátku rozhodl studovat španělštinu, protože jazyky se hodí na cestách a neměl v úmyslu zůstat v Palmettu, plánoval jet do Mexika, pokud by shledal svou situaci příliš riskantní na to, aby pokračoval. Později, ve druhém ročníku, si Neil změnil obor na matematické vědy.
• Ačkoliv si Neil uchovává Stuartovo nouzové telefonní číslo ve složce, doufá, že ho nikdy nebude muset použít, protože by se pak jen obrátil na další zločineckou rodinu, což by znamenalo uniknout z jedné do spárů jiné.
• Je dobrý v otevírání zámků. Své dovednosti zdědil po matce.
• Neil mluví francouzsky a německy. Aby vysvětlil, proč mluví francouzsky, lže Nickymu, že jeho matka je Francouzka, a o němčině mlčí.
• Neil nebere drogy ani nepije alkohol, protože se obává, že by o sobě pod vlivem alkoholu mohl něco prozradit. V důsledku toho má k nim velmi nízkou toleranci.
• Zná Mattovo číslo mobilu nazpaměť.
• Neil jednou stopoval z Nového Mexika do Phoenixu s různými řidiči kamionů. Předstíral, že je sociolog, který provádí průzkum.
• Neil nemá rád sladkosti a dává přednost ovoci před zeleninou.
• Neilova oblíbená barva je šedá.
• Kvůli svému životu na útěku nebyl Neil nikdy na stadionu Exie Stadium během zápasu, dokud se nepřipojil k Foxes.

• Poté, co bylo Andrewovo auto poškozeno, Neil použil velkou část krvavých peněz, které jeho matka ukradla, na nákup Maserati.
• Neil nemá rád baseball – řekl to agentovi v nemocnici v King’s Suite.

Návyky [ ]

• Neil občas kouří, ale častěji si zapálí cigaretu a nechá ji dohořet. Vůně kouře mu připomíná matku, což je zároveň uklidňující i bolestivé.
• Než se Neil přestěhoval do Palmetta, všechny jeho věci se vešly do tašky, včetně složky, takže si ji Neil buď zamkl do trezoru s klíčem, nebo si ji vezl s sebou.
• Zatímco byl Neil na útěku, uchovával si propracovanou složku plnou novinových článků o kariéře Kevina a Rica a pod rouškou fanatismu v ní skrýval důležité údaje. Složka také obsahuje hotovost, kontaktní čočky pro případ nouze, adresy, kde má peníze v úschově, falešný vzkaz od očního lékaře na nákup kontaktních čoček (stejně jako krabičku hnědých kontaktních čoček) a telefonní číslo svého strýce Stuarta. Částka peněz je přibližně 250 000 dolarů, což je čtvrtina toho, co jeho matka původně ukradla jeho otci.
• Aby ochránil svou složku ve svém pokoji na koleji, Neil si hned první den ve Fox Tower koupí malý trezor.
• Nosí staré a nenápadné oblečení, aby splynul s okolím a nebyl si ho nikdo všiml. Je bledé a vybledlé, s roztřepenými lemy, a proto byl dříve přirovnáván k pouličnímu odpadu. Když začíná v Palmettu, má přesně 8 outfitů.
• Kvůli rozsáhlým jizvám na trupu se Neil nepřevléká ani nesprchuje před ostatními lidmi. Aby si oblékl oblečení, jde do toalety a tam se převlékne.
• Každé ráno, když se Neil probudí, si dá 2 minuty na to, aby se znovu naučil dýchat, vypočítal si další krok a „promluvil si“ se svým strachem.
• Během letního tréninku jede Neil s ostatními na trénink Mattovým autem. Poté běží zpět do Fox Tower. Ostatní to akceptují a nečekají na něj. Když začne semestr, jede Neil Mattovým pickupem, aby ušetřil čas.
• Neil a Kevin trénují každý všední den kromě pátku, od deseti hodin do doby, kterou Kevin uzná za vhodnou (obvykle do půlnoci nebo i později).

maličkosti [ ]

1. ↑ v originále kaštanový – spíše hnědá s načervenalým odstínem, měděná