Jak jsem se stal psychologem | Druhá část

Takže moje cesta k psychologii. Začnu zpovzdálí. Kupodivu jsem už od dětství věděl, že se chci stát psychologem. A co je na tom překvapivé, je to, že v 80. letech minulého století byla psychologie v SSSR v chápání běžného člověka úzce spjata s psychiatrií, tedy s medicínou a lékaři. Cítil jsem ale touhu pomáhat lidem řešit jejich.
problémy, ale ne jako lékař.

Průměrný člověk věděl o profesi psychologa jen málo. Pak, na konci 80. let, byl uveden film „Nevycházeli spolu“ s Irinou Mirošničenkovou v roli psycholožky v městské rodinné konzultaci.

Samotný děj filmu byl na tehdejší dobu neobvyklý. Film na mě udělal velký dojem. Zaujalo mě, jak hrdinka pomáhala lidem pochopit jejich vztahy, naslouchala jejich příběhům, kladla otázky. Zároveň ale v jejím vlastním životě nebylo všechno hladké…

Když mi bylo 16, nebyl internet a knihy o psychologii se daly „sehnat“ jen v knihovně. Navíc jste museli vědět, co přesně chcete číst, a informací o takovém tématu bylo málo.

Zároveň jsem narazil na knihu Dalea Carnegieho „Jak si získat přátele“, která má od psychologie docela daleko, ale autor zde částečně odpověděl na mnoho otázek, které pro mě byly důležité. Koneckonců, v komunikaci se vyskytovaly osobní problémy, typické pro dospívání, ale nějak se o tom nemluvilo. A já jsem chtěl tyto problémy řešit. Každopádně jsem měl pocit, že odpovědi na mé otázky existují už dávno.

Když nastal čas jít na vysokou školu, rodiče mi řekli, ať jdu na inženýrskou fakultu a se svými hloupostmi se vypořádám později, až budu mít normální povolání. Mimochodem, nejen kreativita byla považována za nevhodné povolání pro normálního člověka, ale i povolání psychologa.

Moji blízcí pro mě samozřejmě chtěli to nejlepší, proto trvali na pravidelném povolání s tím, že život bude snazší.

Většina lidí si myslela, že psychologové nejsou nikomu k ničemu, že toto povolání nemá budoucnost. Nikdo se na psychology neobracel o pomoc a bylo nepravděpodobné, že by se situace v příštích 20 letech změnila. A psycholog neměl kromě poradenství žádné jiné využití. A stejně to seberýpání pomine, říkají, to je můj věk. Měl jsem silný pocit, že zaprvé má spousta lidí takové problémy, a zadruhé je možné a nutné o tom mluvit, vždyť to někde učí a já můžu studovat psychologii a pomáhat nejdřív sobě a pak už jen ostatním.

Byla tam touha, ale chybělo tam sebevědomí, odhodlání ani podpora od lidí nejblíže. Vystudoval jsem institut jako inženýr-učitel, ale v tomto oboru jsem nepracoval. Už nebylo rozdělení a nechtěl jsem jít pracovat jako učitel na odbornou školu.

Profese

Jednou v mládí mi jeden velmi drahý člověk řekl: „Nejsi bojovník.“ Tato věta se stala mou kotvou, která mě, obrazně řečeno, připoutala ke dnu.

V roce 2000 jsem se přestěhoval do jiného města, získal práci marketéra. A nakonec jsem se rozhodl získat profesi.

psycholog, jako druhé vysokoškolské vzdělání – pro splnění vašeho snu.

Zde dává smysl udělat malou odbočku:

V té době jsem už několik let trpěla anorexií.

Ano, obrátila jsem se o pomoc na specialisty. Ale bohužel mi nemohli pomoci. Objevovaly se návrhy typu: „prostě začni jíst“ nebo „co si myslíš, vždyť už budeš rodit“… Jeden psychoanalytik se snažil vyřešit mé dětské problémy, když identifikoval příčiny anorexie v dětství, ale bez úspěchu.

Zdálo se, že až získám povolání, o kterém jsem snila, určitě si budu moci pomoct sama. Od přírody jsem společenský, optimistický a veselý člověk. Proto nikdo netušil, jaké problémy a starosti mě zevnitř požírají. Po absolvování institutu jsem začala přemýšlet o tom, kde bych mohla pracovat ve svém oboru, jako psycholog.

V té době jsem měl dobrou, dobře placenou práci marketéra, toho ptáka v ruce, který zničil mnoho lidí. Psychologie zůstala „pro mě“.

Jednou v mládí mi jeden velmi drahý člověk řekl: „Nejsi bojovník.“ Tato věta se stala mou kotvou, která mě, obrazně řečeno, připoutala ke dnu.

Nesnažila jsem se bojovat za své touhy, kterých bylo čím dál méně, ani za nápady či cíle, prostě jsem se nechala unést proudem. Nějak jsem se velmi rychle smířila s tím, že bez konexí se nikde nezaměstnáte, že je příliš pozdě začínat ve 30 a všechna místa už jsou někým obsazená. Že když vaše problémy nejsou konečně vyřešeny, jak můžete pomáhat ostatním (jaký klam). Prostě jsem nevěřila ve svou sílu, „nechala jsem se unést proudem“, nechtěla jsem riskovat viditelný blahobyt v podobě imaginární stability.

Kvůli nedostatku sebevědomí jsem si myslel, že mé znalosti jsou stále nedostatečné, že mě bez zkušeností nikam nevzají, no, možná později. A čas neúprosně běžel…

Cítila jsem, že mě psychologie „táhne“, že mě zajímá všechno, co se týká člověka, jeho prožitků, vztahů, duševních procesů, ale stále mi něco chybělo k tomu, abych udělala krok. Falešná předvídatelnost zvítězila nad neznámým a rizikem.

Moje nemoc – anorexie postupovala a měnila se, tehdy jsem ještě nevěděl, že se jedná o poruchu příjmu potravy. Periodicky se zhoršovala a usadil se ve mně divoký strach, pak to povolilo, ale ne na dlouho.. Takže uběhlo dalších 5-6 let. Vrátil jsem se do svého rodného města. A shodou okolností jsem dostal práci v. restauraci. Vtipné.. člověk s poruchou příjmu potravy v restauraci, v kuchyni. Pracoval jsem jako manažer, takže jsem byl nucen prakticky v restauraci žít, ale nejedl jsem tam. Nemoc se zhoršovala, zahnal jsem ji hlouběji. Zároveň jsem pochopil, že příčiny poruchy příjmu potravy musím hledat v oblasti psychologie a že se to bude zhoršovat.

Svou práci jsem měl rád: pracoval jsem s lidmi, což jsem vždycky měl rád. Využíval jsem své životní zkušenosti a znalosti v psychologii a dostával zpětnou vazbu. Pravidelně jsem vedl školení, přednášky a podílel se na náboru personálu. V životě jsem se vlastně vždycky cítil jako psycholog, i když na každodenní úrovni. Chápal jsem, že k práci psychologa v profesionální sféře mi chybí znalosti a skutečné, nikoli každodenní zkušenosti.

Protože v našem chápání je psycholog někdo, u koho se můžete vyplakat, svěřit se se svými problémy a požádat o radu v konkrétní životní situaci. S příchodem sociálních sítí se na nás psychologové a koučové všeho druhu sypali jako z hojnosti.

Mezi těmito lidmi většina neměla ani vzdělání, ani rozhled, a často ani dostatečnou úroveň inteligence. A všichni tito lidé sebevědomě říkali banální věci, zakládali nějaké školy a pořádali „psychologické“ maratony. Nebudu skrývat, že se zpočátku objevila myšlenka, no, když to dokážou oni, tak proč jsem já horší.

Pak se tento proud lidí prodávajících a propagujících „psychologické spotřební zboží“ stal prostě nechutným. Samozřejmě v tomto proudu bylo jen velmi malé procento skutečných profesionálů, které bylo zajímavé číst a poslouchat, díky nimž došlo ke skutečným vhledům. Hlavní je naučit se rozlišovat jedno od druhého.

Rok 2020 byl ve znamení příchodu pandemie, restaurace byla uzavřena kvůli karanténě. A pak, poprvé po velmi dlouhé době, když jsem se ocitl sám se svými myšlenkami v klidném prostředí a přemýšlel, jsem najednou doslova cítil – je čas.

Je mi 44 let. Dnes se tento věk považuje za mládí a to je obrovské plus, jak se říká v písni: „Všechno je ti stále přístupné a všechno je už jasné.“ A stále chci studovat psychologii. Jen teď jsem si naprosto jistý, že jen psychologii a nic víc.

Ať už je tu nejistota a dlouhá cesta před námi, ale toto je cesta k cíli, ke snu, od kterého jsem celý život utíkal. Musím udělat krok a podívat se, co je tam, za rohem, jaké příležitosti se otevírají. Možná bylo těchto 20 let potřeba právě proto, aby se moje volba stala nejen zřejmou, ale jednoznačnou a nezbytnou.

Chci jen dělat něco, co mi zrychlí tep, rozzáří oči a dodá mi sebevědomí, že díky tomuto povolání dokážu překonat hodně věcí, včetně poruch příjmu potravy. A vlastně nezáleží na tom, jak slibné je toto odvětví a kolik peněz si můžu vydělat.

Chci se stát skutečným profesionálem ve svém oboru a ano, jakkoli to může znít banálně, pomáhat sobě i ostatním. Naštěstí žijeme ve věku technologií a průlomů, takže se musíme rozvíjet a růst po celý život, bez ohledu na věk.