Istá voda – Nikolay Samoilov – programátor a spisovatel

Na Kamčatku se bez zvláštního povolení nedalo dostat. Koneckonců, byla to pohraniční zóna. Takže na začátku mého posledního studentského léta, i když jsem si moc přál jet si vydělat peníze s malou skupinou a vydělat spoustu peněz, jsem se přihlásil do stavebního oddílu, který jel na Kamčatku.

Letěli jsme osm hodin z Moskvy do Vladivostoku, což byl jeden den ztráty, protože jsme letěli směrem ke slunci, a odtud další tři hodiny do Petropavlovsku Kamčatského. Pak autobusem třicet kilometrů do oblasti Jelizovo. Byl tam nový vodovodní kohoutek, který shromažďoval vodu pro Petropavlovsk. Naším úkolem bylo vyčistit hygienickou zónu kolem tohoto vodovodního kohoutku a obehnat ho plotem, aby se do potrubí přivádějícího pitnou vodu pro hlavní město Kamčatky nedostalo nic zbytečného.

Tato voda pocházela z řeky Avača, protékající permafrostem. V oblasti příjmu vody byla rozváděna po četných kanálech. Museli jsme odklízet trosky stromů, které v těchto kanálech tvořily zurčící jarní potoky, táhnout větve a celé stromy na břeh a tam je pálit. Voda byla velmi studená – ne více než 10 stupňů Celsia. Po několika minutách nám začaly brnět nohy a paže.

Ale to jsme po příjezdu nevěděli. Dívali jsme se na bujnou zeleň za okny autobusu a snažili se všimnout si něčeho neobvyklého. Ale všechno vypadalo skoro stejně jako v Moskevské oblasti. Jen stromy byly vyšší a hustší. Až později, o pár dní později, jsme nedaleko od našeho pracoviště objevili lesní jahody velikosti jahod a patnácti až dvaceticentimetrové houby – hřiby březové a hřiby bílé – čisté, bez jediného červa. A samozřejmě ryby, kterých byla Avača plná – losos růžový, losos coho, losos čavyča. Plné kaviáru, šly celé léto proti proudu, aby se rozmnožily. Tuto rybu jsme jedli ve všech jejích podobách, nelegálně, nevím, ale od té doby mě nijak zvlášť nezajímala – ani červená ryba, ani kaviár.

Konečně autobus zastavil poblíž dlouhého, jednopatrového kamenného domu připomínajícího vojenská kasárna s podobným, ale ne tak dlouhým, také kamenným záchodem, schopným obsloužit asi deset lidí najednou. Před kasárnami stálo „umyvadlo“ – dřevěná vodorovná konstrukce ve tvaru velmi širokého písmene „p“, na které byly přibity litinové umyvadla: sklenice s víkem a otvorem ve dně, kterým visela dlouhá tyč. Ťuknete na tuto tyč zdola nahoru a voda vám vytéká na ruce.

Tuto stavbu sestavili „intendanti“ – několik lidí z naší jednotky, kteří sem dorazili před námi a zařídili nám budoucí bydliště. Kromě umyvadla také přijali a nainstalovali v kasárnách železné postele, rozložili na ně matrace a ložní prádlo, dohodli se na našem jídle v kantýně, přijali veškeré potřebné nářadí a celkově podnítili místní úřady, aby i ty byly připraveny na náš příjezd.

Proviantní mistři nás vítali s úsměvy a hlasitým voláním typu: „Kamčatka vřele vítá dělníky Moskevské oblasti!“ A skutečně, počasí bylo nádherné. Ani mráček na obloze. Slunce hřálo zem, pokrytou teprve před měsícem sněhem, ale už suchou, i když pod ní byl cítit permafrost a zem tam nikdy nebyla teplá. Ale opět, v tu chvíli jsme to ještě nevěděli a ze zvyku jsme si mysleli, že když slunce tak nemilosrdně svítí, je všude kolem stejně teplo a útulno jako v místech, kde jsme byli jen den předtím. Proto když nám proviantní mistři nabídli, abychom se po příjezdu osvěžili a zaplavali si, ochotně jsme souhlasili.

Vydali jsme se k řece, ale intendanti nás zavedli opačným směrem – k usazovacím nádržím – podlouhlým nádržím, asi třicet metrů dlouhým, deset metrů širokým a tři metry hlubokým, i když bylo těžké přesně určit hloubku. Voda byla tak čistá, že každý kamínek na dně byl jasně viditelný, jako by tam žádná voda nebyla. Usazovací nádrže byly po dně i stěnách pokryté štěrkem. A štěrk byl všude kolem, aby se do vody dostávalo méně nečistot.

Voda, sama o sobě čistá, protože pocházela z tajícího sněhu z kopců, jasně se rýsujícího proti jasné obloze, procházela také pískovými filtry, než se dostala do usazovací nádrže, kde se její tok přirozeně zpomalil a všechny druhy suspendovaných látek se usazovaly na dně. Trubky, které vodu odváděly, ji odváděly z horní vrstvy. Ne tak docela z povrchu, aby se tam nedostaly žádné plovoucí odpadky, ale z určité hloubky, ale mnohem výše než dno.

Celý den jsme strávili v letadle, slunce nás hřálo, všude kolem byly dobře umyté oblázky a čistá-čistá voda. Tato vidina byla jako přelud v poušti, lákající cestovatele, který před třemi dny vypil poslední kapku ze své baňky.

Proviantní mistři si začali strhávat oblečení a křičeli: „Kdo je první?!“ No, já jsem samozřejmě byl, ne-li úplně první, tak mezi několika, kteří jako první skočili do vody – vpřed a dolů, natažení, prořezávali vodu s rukama nad hlavou v očekávání chladu a radosti ze života.

To, co jsem zažil, mě donutilo – cítil jsem se jako – vyskočit zpátky na břeh, odrážet se od něj jako plochý oblázek od hladiny, hozený zkušenou rukou, nebo spíše jako kapka vody, která dopadla na rozpálenou pánev. Myslím, že jsem dokonce zasyčel. Zastavil jsem se. Vydechnout jsem byl schopen až poté, co jsem vylezl ven na místo, kde jsem si nechal oblečení.

Voda byla ledová! Ten pocit mě zasáhl tak silně a nemilosrdně, že se mi zastavily i myšlenky. Byl to přesně ten pocit rozpálené pánve. Tohle musí zažít ti, co skončí v pekle. Člověk, který si tím prošel, se stává spravedlivým, aby se tam nedej bože znovu nedostal.

Ti, co skočili se mnou, už také stáli na břehu a pomalu se rozhlíželi obrovskýma očima, ve kterých byla jasně vidět hrůza.

A proviantní mistři, svírající v rukou náruč svých šatů, se svíjeli smíchy, protože nejdříve utekli do bezpečné vzdálenosti. Pravděpodobně také zažili něco podobného, když sem dorazili, a teď si dokážou plně představit naše pocity.

To všechno bylo dávno. Ale tenhle vtip jim pořád nemůžu odpustit.

Druhý den jsme začali vytahovat těžké, mokré kmeny a větve z vody a hromadit je na břehu. Nejdřív jsme si mysleli, že je necháme uschnout, abychom je později mohli spálit, ale rychle jsme si uvědomili, že než vyschnou natolik, aby byly hořlavé, bude to trvat až do konce léta. Pak jsme je shrnuli na jednu velkou hromadu, polili je benzínem – na to jsme dostali celou nádrž benzínu – nosili jsme ho v kbelících a napouštěli z kohoutku pod nádrží – a zapálili. Benzín shořel, ale dřevo zůstalo mokré a nehořelo.

Zkušenější z nás si uvědomili, že motorová nafta má vyšší teplotu spalování a hoří déle. Dostali jsme několik barelů s naftou. Ale nedala se zapálit zápalkami. Pak jsme přidali benzín a šlo to lépe. Benzín se od zápalky snadno vznítil a pak naftu zahřál natolik, aby se vzňala. Dřevo začalo zuhelnatět a dokonce i trochu prohořelo, ale poté, co nafta vyhořela, přestalo.

Zde nás logika a úspěch předchozího řešení dovedly k otázce: co hoří ještě déle a při vyšší teplotě? Odpověď byla snadná: asfalt. Dostali jsme několik rolí asfaltové pryskyřice zabalených v papíru, podobně jako sudy. Rozlámali jsme je na kusy a naházeli na různá místa hromady dřeva. Mimochodem, celou tu dobu jsme z vody vytahovali mokré dřevo a v té době naše hromada už vyrostla do výšky pěti metrů a v průměru u základny patnáct metrů.

Poté, co jsme na to hodili asfalt, jsme na to nalili naftu a benzín a zapálili. Asfalt nechtěl hořet. Ale občas jsme přidali naftu a dokonce i benzín – vzplanulo to a hrozilo, že popálí toho, kdo z kbelíku vystříkl benzín (neměli jsme žádná bezpečnostní opatření) – a asfalt postupně začal hořet a pak palivové dříví vyschlo a také se vzňalo.

Když se celá hromada vzňala, bylo už dvacet metrů daleko horko. Bylo ale nutné přihodit nové vytažené palivové dříví. Na rozdělávání nového ohně bylo ještě brzy, protože poblíž prvního bylo ve vodě ještě hodně lesa. Tak jsme si vypracovali tuto techniku. Přehodíte si přes hlavu mokrý pytel a s dalším polenem nebo větví v rukou běžíte k ohni, rychle hodíte náklad do ohně a jedním dechem se vrátíte. Pytel během této doby téměř úplně vyschl.

Jednou jsem k ohni doběhl s polenem, ale zakopl jsem a doslova se ponořil do pekla. Naštěstí jsem poleno nepustil. Leželo přes uhlíky a já se o něj opřel, dokázal se odstrčit a utéct. Pytel mi ale spadl a dlouho jsem byl hrdý na pohled na pilota, jak vyskakuje z hořícího letadla – bez obočí a řas, se spálenými vlasy – těmi, co mi trčely zpod letní čepice. Kůže mi ale nebyla poškozená.

Jednoho dne k nám přiběhl místní mistr a křičel, ať se všichni okamžitě shromáždí. No, nahrnuli jsme se kolem něj. A on vřel, klel a nemohl přejít do slušné ruštiny. Pak se trochu uklidnil a řekl nám, že jeden z našich šel pro benzín. A všechno by bylo v pořádku, ale cestou si zapálil cigaretu. Spousta z nás tehdy kouřila. Bylo milé to udělat, dát si pauzu od ledové vody. Takže na tom také nebylo nic neobvyklého. Ale tenhle chlap si cigaretu neuhasil, když se přiblížil k nádrži, jen si ji sevřel v koutku úst a otevřel kohoutkem.

„Když jsem to uviděl, málem jsem se zbláznil,“ řekl mistr. „Nádrž byla napůl prázdná. Bylo tam hodně benzínových výparů. Kdyby se vzňala, explodovala by tak silně, že by se všechno kolem roztrhalo na kusy jako šrapnelová bomba. A nevzala by jen toho vojáka, ale i mě a všechny ostatní v okolí. A ti na druhém konci by ji mohli dostat taky.“ Řekl jsem mu klidným hlasem… no, aby se nelekl a neupustil nedopalek nebo popel do benzínu… Řekl jsem, polož kbelík na zem, jdi pryč, příteli, a uhas cigaretu. A on mi řekl, no, vždyť tahal cigaretu prsty, jako by se chtěl setřást popel. Sotva se mi ho podařilo přesvědčit, aby nechal kbelík a šel pryč.“

Nadechl se. I my jsme si s úlevou povzdechli. Viník se stydlivě usmál, jako by říkal, že se to stává každému.

– Co to děláte?! Malí?! Copak to nechápete?! – znovu se rozzuřil mistr a dalších dvacet minut klel, dokud se úplně neunavil.

Od té doby jsme kouřili jen daleko od nádrže, sedící na jednom z obrovských polen, které jsme vytáhli z vody, ale nemohli jsme je spálit. Pak je jeřábem naložili na plošinový nákladní vůz a někam odvezli.

Po vyčištění vody jsme začali stavět plot. Na sloupky jsme potřebovali tenké klády a odvezli nás do přístavu, kam se dřevo dováží lodí, abychom si mohli vybrat, co potřebujeme.

Obrovské území bylo poseté vysokými horami klád – vysokými jako třípatrový dům. Byly prostě naskládané na sebe a nijak nesvázané. My – mladí, bezstarostní a samozřejmě nesmrtelní – jsme je přelezli a hledali tenčí kmeny. Když jsme je našli, ukázali jsme je muži na traktoru, který je vytáhl pomocí lanové smyčky.

No, samozřejmě, kmen, který jsme našli, neměl být příliš stlačený. Proto jsme se více dívali na ty, které ležely nahoře nebo pod jednou či dvěma vrstvami jiných kmenů. A někdy jsme zorganizovali „sesuv půdy“, abychom uvolnili spodní kmen. Několikrát jsem byl v takovém sesuvu zachycen a skákal jsem na kutálející se kmeny a snažil se mezi ně nedostat. Chápal jsem, že se nevyhnu jen modřinám. Ale i tak jsem znovu lezl, tlačil a skákal. To se mohlo stát jen jiným, ale já byl výjimečný. Podívejte se, jak jsem byl hbitý a skákavý.

A ten chlap na traktoru viděl horší věci. Pracovali tam většinou vězni. Viděli jsme je taky. Zoufalá banda, pro ně jsme nebyli žádný soupeř. Takže se o naše volné cvičení nikdo nestaral. Naštěstí všechno proběhlo bez problémů nebo vážných zranění. Jen párkrát se někomu odřela noha o kmen, ale jinak bylo všechno v pořádku.

Během stavby plotu mě s dalším chlapíkem s úžasnou přezdívkou Franz poslali na týden, myslím, abychom se procházeli podél rozestavěného vedení vysokého napětí a navlékali tlusté tyče trčící z betonového základu. Na ně se pak vrtulníkem spouštěly dvacetimetrové ocelové podpěry pro dráty se čtyřmi nohami. Každá noha měla otvor. Do těchto otvorů se vkládaly závitové tyče, které pak pomocí velkých matic držely podpěry k betonovému základu.

S Franzem jsme dostali jednu takovou matici, ke které byly přivařeny dvě dlouhé rukojeti, a plechovku strojního oleje. Museli jsme touto maticí závit otočit, abychom s instalací podpěry nemuseli mít problémy. Tato matice ale nebyla úplně stejná. Byla vyrobena z pevnějšího kovu a její závit byl řezný, takže se nezasekla, ale uvolňovala závit na tyči. No a byly na ní zářezy, kterými se ven vyhazovaly nečistoty a úlomky – například seškrábaná rez. A pokud šlo s ní špatně otáčet, museli jsme do ní přidat strojní olej.

Tak jsme s Franzem chodili od jedné betonové základny k druhé a stále více se vzdalovali od už tak malých civilizovaných míst. Vůbec si nepamatuji, co jsme jedli ani jak jsme spali, ale i teď vidím před očima mohutný les, pole s bobulemi a houbami a velké ptáky – pravděpodobně orly – na obloze. A vzduch je tak bohatý a příjemný, že byste ho mohli krájet nožem a jíst k snídani.

Někdy jsme si v dalším bobulovém poli opatrně „ožrali“ místo, abychom si moc neušpinili kalhoty bobulovou šťávou, pak jsme si do něj sedli a do sytosti se najedli, téměř bez hnutí. Pak si lehnete na to „ožrané“ místo a díváte se na oblohu, mraky, orly a je to tak dobré, že se to ani nedá popsat.

Medvědi s námi občas soupeřili, zejména v maliníkových záhonech. Ale bylo nám řečeno, že se vyhýbají pachu strojního oleje. Hlavní je je nedráždit a nevměšovat se mezi medvědici a mládě, což jsme bez výjimky dělali.

Také si pamatuji výlet k řece Paratunce, k horkým pramenům. Zpod země vyvěrá vroucí voda, která vře a tvoří první – velmi horké – jezero, ve kterém se dají vařit vejce. Z něj vytéká potok, který se vlévá do dalšího jezera, ne tak horkého. A tak dále, až se po tuctu takových jezer voda dostane do řeky, kde je teplota už jen dvanáct stupňů.

Postup pro získání rozkoše byl takový. Napaříte se v horkých jezerech, pohybujete se proti proudu vody směrem nahoru až do teploty, kterou vydržíte jen velmi krátkou dobu, a pak vyskočíte, běžíte zpět a vrhnete se do řeky. Tělo, šokované chladem, začne prudce zvyšovat teplotu a vy vylezete z řeky a je vám tak horko, že si můžete zapálit cigaretu. Velmi silný pocit. Nezůstává žádná únava. Jen energie do nebes a výš. Celé tělo se zahřeje a stává se zdravějším. A také je tu radon, říká se, že tuto vodu naplňuje užitečným zářením. Takže po tomto výletu si mé tělo uchovalo ještě dlouho osvobozující pocit. Pamatuji si ho dodnes.

Na tomto výletě jsme sice nevydělali tolik peněz, kolik bychom si přáli, ale dojmy jsme měli na celý život. Rodičům jsem domů přivezl batoh čerstvě nasolených červených ryb a dvě třílitrové sklenice červeného kaviáru. A také vycpanou jelení hlavu s obrovskými parohy. Pořád jim visí na zdi. Nedokážu si představit, jak jsem se k tomu všemu dostal.

© 2025 Nikolay Samoilov — programátor a spisovatel. Všechna práva vyhrazena.