Ambivalence – Humanitární portál

Ambivalence — jedná se o protichůdný [duální] postoj subjektu k objektu, charakterizovaný současným zaměřením na stejný objekt protichůdných pocitů, myšlenek a postojů, majících stejnou sílu a objem. Pojem „ambivalence“ uvedl do vědeckého oběhu na počátku 20. století švýcarský psychoanalytik E. Bleuler, který jej použil k označení a charakterizaci vlastností emocionálního, volního a intelektuálního života lidí trpících schizofrenií (rozdvojená osobnost), jejichž podstatným rysem je patologická tendence subjektu reagovat na vnější podněty dvojí, antagonistickou reakcí. V dnešní době je tento pojem široce používán i mimo psychologii (například ve společenských a humanitních vědách) v širším smyslu, implikuje nekonzistentnost, nejednoznačnost určitého jevu, vlastnosti, jednání, vztahu, hodnocení a tak dále. V každodenním životě se pojem ambivalence často používá k označení různých protichůdných nebo duálních, nejednoznačných pocitů a vztahů.

Bleuler identifikoval tři hlavní typy ambivalence:

1. emocionální nebo afektivní ambivalence, ve které je stejná myšlenka současně doprovázena příjemnými a nepříjemnými pocity;
2. volní ambivalence neboli ambitendence, pro kterou je charakteristická dualita reakcí, akcí a činů a také nekonečné kolísání mezi protichůdnými rozhodnutími, často končící odmítnutím jakéhokoli rozhodnutí;
3. intelektuální ambivalence, která je charakterizována současným vznikem a koexistencí protichůdných (protichůdných, vzájemně se vylučujících) myšlenek ve vztahu k tomu či onomu objektu.

K výraznému rozšíření významu, obsahu a rozsahu aplikace konceptu ambivalence došlo v psychoanalytickém učení Z. Freuda. Ambivalence je podle Freuda přirozenou, atributivní vlastností lidské psychiky a jednou z nejdůležitějších vlastností duševního života lidí. Ambivalence se přitom objevuje hlavně ve formě ambivalence pocitů (například láska a nenávist, sympatie a antipatie, potěšení a nelibost atd., současně zaměřené na stejný objekt), protože každý jednotlivý pocit a všechny lidské pocity jsou od přírody ambivalentní. Freud viděl ambivalenci jako rys infantilního citového života, uchovávaný v nevědomí dospělého. Domníval se, že ambivalence do určité úrovně je přirozená a zcela normální, zatímco vysoký stupeň ambivalence pocitů je charakteristickým rysem a zvláštním rozlišením neurotiků. Freud zdůraznil pravidelnost přenosu významného podílu nenávisti na osobu, ke které je nejvíce připoután, a lásky k osobě, kterou nenávidí, a poznamenal, že jeden z těchto protikladných instinktivních pudů (pudů) je potlačován (buď zcela nebo částečně) do nevědomí, a kvalifikoval tento jev jako princip ambivalence. Z principu ambivalence je potlačený impuls (drive) nebo pocit vždy maskován diametrálně opačným impulsem nebo pocitem. Obecně je ambivalence podle psychoanalytického chápání jednou z forem projevu rozporuplné povahy člověka, která určuje ambivalentní postoj nejen k druhým, ale i k sobě samému. Tato obecná myšlenka se promítla například do interpretace tzv. aktivních a pasivních vitálních impulsů, které Freud redukoval na dvě protichůdně zaměřené formy „pudu smrti“ („Thanatos“), zaměřené na zničení vnějšího objektu (sadismus) nebo sebe sama (masochismus). Proti instinktu smrti a ničení stojí život potvrzující instinkt života („Eros“). Protiklad těchto dvou základních instinktů určuje podle Freuda jak původní ambivalenci lidské psychiky, tak všechny následné podoby této nejednoznačnosti.

Psychoanalytický koncept ambivalence získal určitou podporu v analytické psychologii C. G. Junga, v níž byl koncept ambivalence používán k charakterizaci protichůdných pocitů, k označení mnohosti psychiky, k zaznamenání dialektické povahy duševního života, k objasnění podstaty vztahů k rodičovským představám a dalším problémům.

Sociologický výklad ambivalence je uveden v dílech R.K. Merton, který jej interpretuje pomocí pojmů jako „sociální role“, „status“, „konflikt rolí“. Vzhledem k tomu, že sociální ambivalence je zdrojem mentální ambivalence, Merton identifikuje řadu jejích sociálních typů:

1. ambivalence spojená s mnoha funkcemi spojenými s osobnostním statusem (například expresivní a instrumentální);
2. ambivalence způsobená konfliktem mezi statusy (například konflikt mezi statusy muže a ženy v rodině a ve společnosti);
3. ambivalence způsobená konfliktem mezi jednotlivými sociálními rolemi;
4. ambivalence způsobená existencí protichůdných kulturních hodnot ve společnosti;
5. ambivalence způsobená konfliktem mezi sociální strukturou a systémem kulturních hodnot, tedy konfliktem mezi aspiracemi předepsanými kulturou a prostředky, které sociální systém poskytuje k jejich realizaci;
6. ambivalence způsobená existencí určitého okruhu lidí žijících současně ve více společnostech (např. imigranti) a orientovaných na odlišné kulturní hodnoty.

Merton také aplikoval svou teorii na analýzu konfliktu norem, které jsou vlastní vědě jako společenské instituci.

Když jsou ve vztahu, mnoho lidí si často všimne, že mají vůči svému partnerovi zcela opačné pocity. Například někomu řeknete, že ho milujete, ale z různých důvodů současně cítíte odpor a nenávist. Proč se to děje a zda je nutné s tímto stavem bojovat, se dozvíte z našeho článku.

Co je ambivalence

Když člověk zažívá protichůdné emoce vůči objektu, psychologové používají termín „ambivalence“. Tento koncept pochází ze dvou latinských slov ambo a valentia, která se překládají jako „oba“ a „síla“. Ukazuje se, že ambivalence ve vztazích je dualita a nejednoznačnost citů vůči partnerovi.

Tento termín byl poprvé navržen k definování tohoto stavu švýcarským psychiatrem, který strávil mnoho let studiem schizofrenie. Eugen Bleuler pečlivě analyzoval těžké duševní poruchy a všiml si zvláštního rysu v chování pacientů. Projevovalo se to v rozporuplnosti jejich myšlení a jednání. Navíc pacienti se schizofrenií podporovali obě strany stejně silně.

Dávejte pozor! V moderní psychologii se ambivalence nepovažuje za diagnózu, ale za stav mysli. Může být kdykoli vyvolána různými faktory.

Typy ambivalence

S přihlédnutím ke zvláštnostem vzniku a projevu protichůdných emocí u lidí navrhl Eugen Bleuler klasifikovat ambivalenci do 3 typů:

1. Emocionální – kombinace negativních a pozitivních hodnocení ve vztahu k lidem, událostem nebo předmětům. Nejjednodušším příkladem je zášť dítěte vůči jednomu nebo oběma rodičům, když je mu zakázáno scházet se s přáteli kvůli nedokončeným domácím úkolům. Zároveň může zažít silnou zášť a vztek, ale nepřestává milovat svou mámu a tátu. Pokud se na svého partnera rozčilujete, že hází ponožkami, je nepravděpodobné, že to sníží sílu vašich citů k němu.
2. Silná vůle – potíže s rozhodováním kvůli střetu vnitřních zájmů. Například se vám velmi líbí vzhled vašeho partnera, ale jeho jednání a chování je odpudivé. Konflikt mezi upřímnou náklonností a racionálním myšlením brání rozhodování.
3. Intelektuální – postupný vznik úsudků, které jsou si navzájem opačné. Tento typ ambivalence lze popsat, když nejprve odsuzujete a poté schvalujete činy svého milovaného.

Důležité! Nyní psychologové přidali k této klasifikaci další typ: sociální ambivalenci.

Důvodem jejího výskytu je odlišné postavení partnerů ve společnosti, narození v jiné kultuře. Zároveň se bude chování člověka v rodině a v jiné sociální skupině velmi lišit.

Ambivalence v psychologii a psychiatrii

V 19. století byl ambivalentní stav považován pouze za známku vážných patologií, jejichž léčbu prováděli psychiatři. Nebylo chápáno jako protichůdné emoce, ale jako metodická změna postoje k nějakému objektu. Třeba ráno to člověk má rád, ale večer už to vyvolává znechucení. Když se další den všechny pocity opakovaly v kruhu, bylo takové chování považováno za rozštěpení psychiky.

Později se termín „ambivalence“ dostal do praxe psychologů. Dualita pocitů a postojů vůči jiné osobě nebo předmětu není podle jejich názoru patologií. Psychologové považují tento stav za komplexní řadu protichůdných emocí, které se objevují současně. To je považováno za normální, protože v životě člověka není možné rozlišit pouze černé a bílé pruhy. Stejná situace často vyvolává rozporuplné pocity.

Dávejte pozor! Psychologové uvažují o ambivalenci ve vztazích pouze v rámci vzájemné interakce partnerů. Samostatný přístup ke studiu této problematiky nám umožnil lépe porozumět situaci „lásky a nenávisti“.

Důvody ambivalence

Ambivalentní postoj k partnerovi mohou vyprovokovat různé faktory – od negativních emocí, které člověk prožíval v dětství vůči rodičům, až po silný stres a deprese.

I obyčejná hádka často vede k tomu, že se zaměříme na negativní vlastnosti člověka. Před hodinou jste byli plni lásky ke svému partnerovi a teď mu chcete říct: “Nenávidím ho.” Postupně si na sobě začnete všímat stále více nedostatků, ale zároveň zůstávají staré city.

Psychologové identifikují následující důvody pro rozvoj ambivalence ve vztazích:

• neschopnost vyrovnat se se silnými pocity, která přetrvává od dětství;
• nízké sebevědomí spojené s nadměrnou kritikou ze strany partnera;
• nejistota ohledně předmětu emocí;
• závislost na alkoholu a drogách;
• těžký stres;
• deprese;
• zneužívající vztahy;
• vliv prostředí.

Důležité! Všichni lidé prožívají protichůdné emoce, takže byste neměli hned myslet na vážnou duševní poruchu.

Jak se projevuje ambivalence

Za jeden z nejmarkantnějších projevů ambivalence jsou považovány časté změny nálad i bez dobrého důvodu. V tomto stavu začíná mnoho lidí činit unáhlená a ukvapená rozhodnutí. Například dívka, vyčerpaná žárlivostí po zradě svého přítele, ho opustí, ale pak se znovu vrátí. Je to dáno tím, že na jednu stranu je to pro ni velmi důležitý člověk a na druhou stranu šmejd. Po jeho omluvě nedokáže objektivně zhodnotit jejich vztah, začne se cítit provinile za to, co se stalo, a vrátí se.

Ve vztazích může ambivalence vést k následujícím návykům:

• neustálé hledání dalších informací, které by pomohly vyvodit správné závěry a pochopit vlastní pocity;
• neustálá touha odkládat rozhodnutí na lepší čas;
• nedostatek důvěry ve vlastní úsudky – člověk se bojí, že si nevšiml dobrých vlastností partnera a po rozchodu se již nebude možné vrátit;
• odstranění odpovědnosti za učiněné rozhodnutí ze sebe samého – projevuje se častým obracením se k druhým lidem o radu a její neochvějnou realizací.

Dávejte pozor! Bez ohledu na důvod vzniku protichůdných emocí vůči partnerovi bude člověk často v myšlenkách a odmítne učinit nezávislé rozhodnutí.

Jak se vypořádat s ambivalencí a zda by se to mělo dělat

Jednou z prvních otázek, kterou vám psycholog položí při identifikaci ambivalence, je, zda zasahuje do vašeho života a vztahů. Pokud dostane od pacienta kladnou odpověď, teprve poté nabídne možnosti řešení problému. Jinak je tento stav považován za normální.

Pokud vůči svému milému chováte rozporuplné emoce, snažte se pochopit jejich příčinu a nestyďte se využít služeb odborníka, pokud to povede ke zhoršení vztahu.

Chcete-li tento problém vyřešit, můžete kontaktovat naše psychoterapeutické centrum „Genesis“ v Tolyatti. Individuální nebo společné konzultace psychologa s partnerem vám pomohou vyřešit situaci bez negativních následků.