Příběh Jak jsem chytal malé mužíčky | čtení, B. Žitkov

Jak jsem chytal malé lidičky je příběh Borise Žitkova, ve kterém chlapec neposlechl svou babičku a rozbil jí něco drahého. Nic samozřejmě nedokázalo upoutat pozornost dítěte tak jako malý okouzlující parník na babiččině poličce. Slíbil jí, že se hračky nedotkne, ale jeho fantazie ho zavedly daleko od reality a dítě se probudilo, když už bylo pozdě cokoli změnit. Příběh „Jak jsem chytal malé lidičky“ od Borise Žitkova ukazuje dětem, jak důležité je naslouchat dospělým, respektovat hodnotu věcí jiných lidí a nepodvádět své blízké.

Jak jsem chytil malé muže: Číst online

Autor: Boris Žitkov
Předpokládaná doba čtení: 10 minuty

Když jsem byl malý, vzali mě bydlet k babičce. Babička měla nad stolem poličku. A na té polici byl parník. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byl úplně skutečný, jen malý. Měl trychtýř: žlutý a na něm dva černé pásy. A dva stěžně. A od stěžňů vedly po stranách provazové žebříky.

Na zádi byla budka, jako dům. Naleštěná, s okny a dveřmi. A hned na zádi bylo měděné kormidlo. Pod zádí bylo kormidlo. A před kormidlem se třpytila vrtule jako měděná růže. Na přídi byly dvě kotvy. Ach, to je úžasné! Kéž bych alespoň jednu takovou měl!

Hned jsem se zeptal babičky, jestli si můžu hrát s parníkem. Babička mi všechno dovolila. A pak se najednou zamračila:

– Na to se neptej. Jestli si s tím nechceš hrát, tak se toho ani neopovažuj sahat. Nikdy! Je to pro mě drahocenná vzpomínka.

Viděl jsem, že i kdybych plakal, nepomohlo by to.

A parník stál důležitě na poličce na lakovaných stojanech. Nemohl jsem z něj spustit oči.

– Dej mi čestné slovo, že se ho nedotkneš. Jinak ho raději schovám, abych se vyhnul hříchu.

A šla k poličce.

Skoro jsem se rozplakala a z plných plic jsem zakřičela:

– Vážně, babi. – A chytil babičku za sukni.

Babička neuklidila parník.

Díval jsem se pořád na ten malý parník. Vylezl jsem na židli, abych se lépe podíval. A zdál se mi čím dál skutečnější. A dveře v budce se určitě musí otevírat. A pravděpodobně v ní žijí malí lidi. Malí, tak akorát velcí pro ten malý parník. Ukázalo se, že by měli být těsně pod výškou zápalky. Začal jsem čekat, jestli se někdo z nich nepodívá z okna. Pravděpodobně nakukovali. A když nikdo nebyl doma, vyšli na palubu. Pravděpodobně vylezli po žebřících na stěžně.

A sebemenší hluk – jako myši: vběhnou do chatky. Dolů – a schovají se. Dlouho jsem se díval, když jsem byl sám v místnosti. Nikdo se nevyhlédl. Schoval jsem se za dveře a díval se škvírou. A jsou to mazaní, zatracení malí lidé, vědí, že nakukuji. Aha! Pracují v noci, když je nikdo nemůže vyděsit. Mazaní.

Začal jsem velmi rychle hltat čaj. A požádal jsem o spánek.

– Co to je? Nemůžeš se do postele donutit, ale tady je tak brzy a ty si říkáš o spánek.

A tak, když jsme si lehli, babička zhasla světlo. A napařovač nikde. Schválně jsem se převalovala a otáčela, takže postel vrzala.

– Proč se tak převaluješ?

– A bojím se spát bez světla. Doma si vždycky rozsvítíme noční lampičku. – Lhal jsem: doma je v noci úplná tma.

Babička okřikla, ale vstala. Dlouho si s tím hrála a nakonec si rozsvítila noční lampičku. Svítila špatně. Ale na poličce bylo stále vidět, jak svítí napařovač.

Přikryl jsem si hlavu dekou, udělal si domeček a malou díru. A bez hnutí jsem se z díry podíval. Brzy jsem se podíval tak zblízka, že jsem na parníku viděl všechno dokonale. Díval jsem se dlouho. V místnosti bylo naprosté ticho. Tikaly jen hodiny. Najednou něco tiše zašustilo. Zpozorněl jsem – tohle šustění bylo na parníku. A pak se, jako by se dveře trochu pootevřely. Zatajil jsem dech. Pohnul jsem se trochu dopředu. Ta zatracená postel zavrzala. Vyděsil jsem toho malého mužíčka!

Teď už nebylo na co čekat a já usnul. Usnul jsem zármutkem.

Druhý den jsem na tohle přišel. Ti malí lidičky asi něco snědí. Když jim dáte bonbóny, je to pro ně celý vozík. Musíte odlomit kousek bonbónů a dát ho na napařovač, blízko stánku. Hned vedle dveří. Ale takový kousek, že by se jim hned neprošel dveřmi. Takže v noci otevřou dveře a dívají se škvírou ven. Páni! Bonbóny! Pro ně je to jako celá krabice. Teď vyskočí a rychle si bonbón táhnou k sobě. Dají ho do dveří, ale nevejde se! Teď poběží, přinesou sekerky – maličké, maličké, ale úplně skutečné – a začnou těmi sekerkami mlátit: ťuk-ťuk! ťuk-ťuk! A rychle protlačí bonbón dveřmi. Jsou mazaní, jen chtějí, aby všechno bylo hbité. Aby se nechytili. Tady si s těmi bonbóny hrají. Tady, i když budu kvičet, stejně nebudou držet krok: bonbón se zasekne ve dveřích – ani tady, ani tam. Ať utíkají, ale stejně bude vidět, jak bonbóny táhli. A třeba někdo zděšeně upustí sekerku. Jak ji jen zvedne! A já najdu na palubě parníku malinkou opravdovou sekerku, velmi, velmi ostrou.

A tak jsem si, aniž by babička věděla, ukrojil kousek bonbonu, tak akorát velkého. Chvíli jsem počkal, zatímco babička pracovala v kuchyni, pak jsem si jednou nebo dvakrát vyložil nohy na stůl a položil bonbón přímo ke dveřím napařovače. Od dveří k bonbonu to bylo půl kroku. Slezl jsem ze stolu a rukávem jsem setřel stopy, které jsem tam zanechal. Babička si ničeho nevšimla.

Přes den jsem tajně letmo pokukoval po parníku. Babička mě vzala na procházku. Bál jsem se, že mi během té doby ti malí lidé ukradnou lízátko a já je nechytím. Cestou jsem schválně kňučel, že mi je zima, a brzy jsme se vrátili. První věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem letmo pokukoval po parníku! Lízátko tam pořád bylo. No jasně! Jsou to blázni, že se do takového úkolu pouštějí přes den!

V noci, když babička usnula, jsem se usadil v domečku z dek a začal jsem hledat. Tentokrát noční lampička nádherně svítila a lízátko se na slunci třpytilo ostrým světlem jako kostka ledu. Díval jsem se a díval na to světlo a usnul jsem, jak na potvoru! Ti malí lidé mě přechytračili. Díval jsem se ráno – žádné lízátko tam nebylo, a vstal jsem dřív než všichni ostatní, běhal jsem v košili, abych se podíval. Pak jsem se podíval ze židle – sekerka samozřejmě byla pryč. Ale proč ji museli vyhodit: pracovali pomalu, bez překážek, a nikde se nepovalovala ani drobeček – všechno to sebrali.

Jindy jsem tam dal chleba. V noci jsem dokonce slyšel nějaký povyk. Zatracená noční lampička sotva kouřila, nic jsem neviděl. Ale ráno tam žádný chleba nebyl. Zůstaly jen drobky. No, samozřejmě, chleba jim nijak zvlášť nelituje, ne bonbónů: každá drobka je pro ně lízátko.

Rozhodl jsem se, že mají lavičky po obou stranách parníku. Po celé délce. A přes den tam sedí v řadě a tiše si šeptají. O svých věcech. A v noci, když všichni spí, tam pracují.

Pořád jsem myslel na ty malé lidičky. Chtěl jsem vzít hadr, jako malý kobereček, a dát ho ke dveřím. Navlhčit ho inkoustem. Vyběhli by ven, hned by si toho nevšimli, zašpinili by si nohy a nechali by stopy po celém parníku. Alespoň bych viděl, jaké mají nohy. Možná by někteří byli bosí, aby našlapovali tišeji. Ale ne, byli strašně mazaní a jen by se smáli všem mým trikům.

Už jsem to nemohl vydržet.

A tak jsem se rozhodla, že se určitě vydám parníkem a podívám se a chytím ty malé lidičky. Alespoň jednu. Jen to musím zařídit tak, abych mohla zůstat sama doma. Babička mě všude tahala s sebou, na všechny návštěvy. Vždycky k nějakým starým ženám. Sedím – a na nic se nesmím sáhnout. Můžeš jen pohladit kočku. A babička jim půl dne šeptá.

Tady vidím – babička se chystá: začala sbírat sušenky do krabice pro tyhle staré ženy – aby tam daly čaj. Běžela jsem k předsíni, vzala si pletené palčáky a třela si čelo a tváře – jedním slovem celý obličej. Bez lítosti. A tiše jsem si lehla na postel.

Babička si najednou uvědomila:

– Borjo, Borjuško, kde jste? – Mlčím a zavírám oči. Babička ke mně přichází:

– Podívej se na mě! Zůstaň doma. Vrátím se a koupím si z lékárny maliny. Brzy se vrátím. Nebudu dlouho sedět. A ty, svlékni se a lehni si. Lehni si, lehni si bez mluvení.

Začala mi pomáhat, uložila mě do postele, zabalila mě do deky a pořád opakovala: „Brzy se vrátím, živoucí duch.“

Babička mě zamkla uvnitř. Čekal jsem pět minut: co když se vrátí? Co když tam něco zapomněla?

A pak jsem vyskočil z postele, jaký jsem byl, jen v košili. Vyskočil jsem na stůl, vzal z police napařovač. Okamžitě jsem si rukama uvědomil, že je železný, úplně opravdový. Přitiskl jsem si ho k uchu a začal poslouchat: hýbou se? Ale oni samozřejmě ztichli. Uvědomili si, že jsem se jim zmocnil napařovače. Aha! Sedíte tam na lavičce a ztichli jste jako myši.

Slezl jsem ze stolu a začal třást parníkem. Otřepávali se sami, neseděli na lavicích a já je slyšel, jak se tam houpou.

Ale uvnitř bylo ticho.

Uvědomil jsem si: seděli na lavicích, nohy zastrčené a ruce se vší silou držely sedadel. Seděli tam, jako by byli přilepení k lavici.

Aha! Jen počkejte. Vypáčím a zvednu palubu. A všechny vás tam zakryju. Začal jsem z příborníku vytahovat stolní nůž, ale hlídal jsem parník, aby ti malí mužíci nevyskočili. Začal jsem palubu vypáčit. Ach, jak pevně bylo všechno uzavřeno. Nakonec se mi podařilo nůž trochu zasunout pod palubu. Ale stěžně se zvedaly spolu s palubou. A stěžněm v tom bránily ty provazové žebříky, které vedly od stěžňů k bokům. Musely se uříznout – nebylo jiné cesty. Na chvíli jsem se zastavil. Jen na chvíli. Ale pak jsem spěšnou rukou začal ty žebříky řezat. Řezal jsem je tupým nožem. Hotovo, všechny visely, stěžně byly volné. Začal jsem nožem zvedat palubu. Bál jsem se, abych hned nenechal velkou mezeru. Všichni by se najednou vrhli a utekli. Nechal jsem škvíru, aby se jeden mohl proplazit. Proplazil by se a já bych – prásk! – zabouchnout ho s bouchnutím, jako brouka v dlani. Čekal jsem a držel jsem ruku připravenou k uchopení.

Ani jeden se tam nevešel! Pak jsem se rozhodl okamžitě otočit balíček a strčit ruku doprostřed – abych plácl. Alespoň jeden se tam dostane. Ale musí se to udělat hned: pravděpodobně už jsou připravení – otevřete to a všichni malí mužíci se rozprsknou do stran.

Rychle jsem odklopil palubu a praštil ji rukou. Nic. Vůbec nic! Ani ty lavice. Holé boky. Jako v hrnci. Zvedl jsem ruku. A pod rukou samozřejmě nic nebylo. Ruce se mi třásly, když jsem palubu montoval zpátky. Všechno bylo nakřivo. A žebříky se nedaly připevnit. Houpaly se všude kolem. Nějak jsem palubu připevnil zpátky a dal parník na polici. Teď bylo všechno ztraceno!

Rychle jsem se hodila do postele a zabalila si hlavu do dlaní.

Slyším klíč ve dveřích.

– Babičko! – zašeptala jsem pod dekou. – Babičko, má drahá, můj miláčku, co jsem to udělala!

A moje babička už stála nade mnou a hladila mě po hlavě:

– Proč pláčeš, proč pláčeš? Můj drahý Borjuško! Vidíš, jak brzy jsem tady?