Kapitola desátá. PRACHOVÁ ŽELVA. Modrovousova skříň. Starověká tajemství (sbírka). Kir Bulychev.

Alice rychle proběhla chodbami. Naštěstí si jí nikdo nevšímal a tři minuty po návratu z cesty už byla ve sklepě u Modrovousovy skříně.

Ozýval se odtud hluk a rachot – bylo to slyšet už z dálky.

A když Alice přišla blíž, z otevřených dveří se vyvalil oblak prachu, jako by uvnitř zuřil oheň a valil se z něj kouř.

Alice zpomalila kroky a opatrně se blížila ke dveřím.

Když se podívala dovnitř, spatřila v oblacích prachu simferopolskou babičku, která jako bagr ohlodávala hromadu nepochopitelného harampádí pohozeného poblíž regálů s knihami.

– Babička! – vykřikla Alice. – Stalo se něco?

– Samozřejmě! – řekla hlasitým šeptem. – To skřípe!

– Kdo to skřípe? – Alice byla překvapená.

“A pohybuje se,” dodala babička. – Ale šlo to hodně hluboko.

– Jaké pohyby? “ zeptala se Alice.

– Všechno se hýbe. Myslím, že je to duch, ale fosilie. Někdo omylem přivlekl ducha z doby legend nebo z období druhohor a tady ležel, dokud se neprobudil. A co se stane teď, co se stane, si nedokážete představit! Může útočit na lidi. Je možné, že nyní riskuji svůj život, abych ho chytil a dal do klece.

– Babičko, vzpamatuj se! – prosila Alice. – Nejsou žádní duchové. To jsou pohádky.

“Existují pohádky,” souhlasila Alice.

-Tak se pozorně dívejte!

Alice se podívala na hromadu věcí – byly tam bundy, boty, záclony a nebesa, boty, květináče, květináče a rámy na obrazy – to, co neposední agenti nevytáhli z minulosti. Ve skladu navíc skončily i předměty z laboratoří a dílen. Dělají třeba boty pro šlechtice, ale jedna bota se nehodí, tak je schovají do skladu, třeba se zase budou hodit!

A najednou si uvědomila, že se babička nemýlila. Celá hromada se otřásla a pohnula ze svého místa.

Alice dokonce překvapením vyskočila.

A babička se zase vrhla na plazící se hromadu věcí a zahrabala se do ní, jako krtek, který se snaží uniknout lovcům.

Znovu se zvedl oblak prachu a z něj trčely jen babiččiny boty a džíny po kolena.

– Jezte! – ozval se babiččin hlas.

A babička zmizela v hromadě odpadků.

Z ničeho nic vyskočil robotický vozík jménem Gruzik. Gruzik uvolnil třpytivá chapadla, podobná tykadlům motýla, a pustil je do hromady věcí. Hledal babičku.

Alice chtěla pomoci – bála se, že by její babička mohla v popelnici narazit na něco životu nebezpečného, ​​ale Gruzik se tak zoufale snažil babičku zachránit, že se k ní Alice nemohla přiblížit.

Pak do hluku přiletěl zvědavý papoušek; ačkoli byl pták starý, byl hloupý. Papoušek poletoval pod stropem a křičel:

– Hrdinka se ponořila do vody s rizikem života! Zlí žraloci ohrožují babičku! Všichni na palubu! Neprokazujte slitování, hoďte ženy a děti přes palubu!

Babička ale papouška zakřičela.

– Chytil jsem to! – ozval se její křik a právě v tu chvíli se z trosek vynořila babička a vyletěla ke stropu, protože ji Gruzik vytáhl svými chapadly.

Babička držela za zadní nohy velkou želvu.

-Uklidni se, uklidni se! – zasáhla Alice. – Gruziku, nižší babičko pomaleji. Víš, že je to stará žena a má křehké kosti.

Babička tato slova nevydržela.

Upustila želvu na podlahu, vymanila se z chapadel a začala tančit.

– Kdo je křehký? – říkala pořád. – Kdo je ten starý? Koho je třeba sešrotovat?

Alice neznala význam starodávného slova „šrot“, ale pochopila, že to její babičce zní urážlivě.

“Uklidni se, babičko,” požádala Alice. – Nechtěl jsem tě urazit.

Želva se mezitím sebevědomě plazila směrem k hromadě odpadků, zřejmě se tam hodlala opět schovat.

– Odkud se ta želva vzala? – Alice byla překvapená.

Babička zastavila tanec a vrhla se na želvu. A i když měla želva velikost obyčejného polštáře, nosila babičku na sobě, jako by nic nevážila.

“Gruziku, udělej něco,” nařídila Alice.

Robot se zamyslel a znovu uvolnil svá ocelová chapadla, popadl jimi želvu, odnesl ji do svého náklaďáku a přitlačil na ni, aby želva už nemohla uniknout.

Papoušek letěl shora, sedl si na krunýř želvy a řekl:

– Co je to? Tohle je láhev! Toto je skutečná mořská láhev, která byla hozena přes palubu při ztroskotání lodi!

“Nemluv nesmysly,” řekla babička a přistoupila ke Gruzikovi.

“Neříkám,” řekl papoušek uraženě. – Podívejte se sami.

Babička se naklonila k želvě a řekla:

– Jak je to divné!

Alice se také přiblížila.

Ulita želvy byla stará, poškrábaná, potlučená; želva musela být hodně stará.

Na skořápce byl nápis v několika řádcích v jazyce, který Alice neznal, a nesrozumitelným písmem, podobným obrázkům nebo egyptským hieroglyfům.

“Uvnitř lahví byly poznámky,” řekla babička, “a na vnější straně želvy bylo něco napsáno.”

“Takže toto je vnější nápis a vnější láhev,” odpověděl papoušek.

– Alice, ty to neumíš číst? – zeptala se babička. – Jste vzdělaný.

“Ne, ten jazyk jsme nestudovali,” řekla Alice. – Musíme zavolat specialistu.

“Ale nejdřív chci vědět,” řekla babička, “kdo sem to nešťastné zvíře přivedl a proč?” Pracoval jsem v umění sedmdesát let a nikdy jsem se nesetkal s takovou nezodpovědností. Nechat zvíře bez jídla, bez vody, v Modrovousově skříni je neospravedlnitelná krutost!

Babička byla velmi naštvaná. Alice ji ještě nikdy takhle neviděla.

– Pojď, papoušku, zavolej sem šéfa, já s ním promluvím!

Alice zapnula spojení na svém náramku a Richard se zeptal:

– Co se ti ještě stalo?

“Okamžitě sem,” nařídila babička.

– Jaké může být setkání, když jsme vyřešili zločin století! – zvolala babička. “Pokud okamžitě nepřijdete, postarám se, aby byl váš ústav uzavřen jako hnízdo zločinu.”

“Už jdu,” odpověděl Richard vyděšeným hlasem. – Budu tam za dvě minuty.

“A zavolám starci Silver,” řekl papoušek. – Ve své době se hodně plavil v jižních mořích a viděl mnoho atolů a korálových útesů.

O dvě minuty později už ve skříni nebyli jen Richard Tempest a pirát Silver. Přiběhl dokonce i sám ředitel ústavu. Slyšel všechna jednání ve své kanceláři, a proto věděl o novinkách.

– Podívej. – zopakovala babička svou řeč. – Co vidíme na tomto obrázku?

“Želva,” řekl Richard.

“Možná ano, želva pro mě neznámého druhu,” řekl ředitel ústavu, kterému se v mateřské škole přezdívalo “chodící encyklopedie” a který nastoupil do druhého ročníku univerzity přímo ze starší skupiny mateřské školky, ale nestihl ho dokončit, protože získal doktorát na Harvardu a také kandidát historických a fyzikálních věd v Moskvě. Režisér byl ještě relativně mladý muž, ale byl tak unaven svými znalostmi, že celé dny seděl ve své kanceláři před virtuálním sportovním stereem, kde sledoval fotbal tak, že jeho oblíbený Lokomotiv porážel všechny ostatní. A když ho sledování fotbalu omrzelo, ředitel Institutu času sešel do kuchyně a vařil s Clotilde polévky pro výzkumný personál. Tohle s člověkem dělá nadměrná genialita!

– Ale co má na zádech? “ zeptala se Alice.

“Nápis,” odpověděl Richard.

“Nápis je v mně neznámém jazyce,” řekl ředitel překvapeným hlasem. Mnul si dlaně. Poprvé za poslední rok stál před dvěma hádankami najednou, na které neznal odpovědi.

Ředitel Institutu času měl radost.

– O to nejde! – křičela babička. – Nerozumíš?

“Ne, nerozumíme,” řekl ředitel.

“Tak mi prosím řekni,” pokračovala babička, “je podle tvých pravidel dovoleno přinášet živá zvířata z minulosti?” Zvláště vzácná zvířata?

Bylo ticho. Všichni provinile ztichli. Babička měla naprostou pravdu. Bylo přísně zakázáno přinášet zvířata, kromě ojedinělých případů, kdy bylo zvíře v bezprostředním ohrožení života.

– Kdo to tedy udělal a proč to zvíře schovali do skříně? Takže to zemře? Chápete, že želva s největší pravděpodobností pětadvacet let trpí a zbyla z ní jen kůže a kosti?! Podívejte!

Všichni si želvu začali prohlížet, ale protože byl vidět pouze krunýř, všichni se samozřejmě shodli, že z želvy zbyla jen kůže a kosti.

“Okamžitě vyslechněte všechny zaměstnance ústavu,” nařídil ředitel. – S vášní. A pokud se viník do půl hodiny nenajde, otestujte všechny detektorem lži!

– Co to sakra je? “ zeptala se Alice.

“Je to zařízení,” odpověděl ředitel. – Používal se při výsleších zpravodajských důstojníků před sto lety.

“Ale my to nemáme,” zasáhl Richard.

– Zvláště! – odpověděl hrozivě ředitel. – Vy sami poletíte do dvacátého století a přinesete zařízení! Pojďte, zapněte hlasitý odposlech – chci oslovit své zaměstnance!

Zapnuli reproduktor a ředitelův hlas zahřměl všemi patry a místnostmi ústavu.

– Vážení zaměstnanci! – zahřměl hlas. – V našem ústavu se stala neuvěřitelná událost. Někdo bez dovolení přinesl želvu z minulosti. Aby zakryl stopy svého zločinu, padouch ukryl želvu v Modrovousově skříni. Neopatrností, zlomyslností nebo nakonec zločinnou láskou k želví polévce tento ničema odsoudil zvíře k hrozné, pomalé smrti hladem. Byl doslova zázrak, že se želva podařilo zachránit. – Tady se ředitelův hlas přerušil, podíval se na vozík, ve kterém byla stále želva, a zakřičel: – Okamžitě! Vezměte želvu do jídelny, do kuchyně! Dejte mu něco napít a nakrmte ho zelím! Je na prahu smrti!