Hnízdní plocha na balkóně | Archiv AiF

PROSTŘEDNICTVÍM zpěvu pramenů, které tečou podél roklí a příkopů podél cest, bylo najednou slyšet: “Viděl jsem Vityu, viděl jsem Vityu!” co to je? Opravdu dorazila čočka tak brzy? Ale jako by chtěl vyvrátit mou myšlenku, někdo na stromě zaštěkal jako pes a pak začal hrát na flétnu jako žluva: “Fiu-tiu-liu, fiu-tiu-liu!” Ano, je to posměváček, který se vrátil do staré lípy!

Je možné přilákat špačky do velkého města, zamotaného do sítě drátů, páchnoucích výfuky aut, rušného a hlučného? Ano, můžete! Ptačí budky na moskevských dvorech jsou toho důkazem. Jsou připevněny ke stromům, sloupům, římsám, balkonům a venkovním oknům.

A teď mi na balkoně zakořenili špačci. Tady se rozmnožují. Existuje názor, že se špačci každé jaro vracejí do svých ptačích budek. To vůbec není pravda. Jen jednou jsem měl možnost pozorovat, jak stejný špaček tři roky po sobě hnízdil v dutině staré lípy. Ale nevzpomínám si na případ, kdy by mi na balkóně dvakrát zahnízdil stejný pták.

Jednoho dne v druhé polovině dubna moje dcera náhle radostí vykřikla:

– Tati, podívej, náš malý špaček zase dorazil!

“Správně, to je on,” opakovala babička.

Nechtěl jsem své blízké naštvat a vysvětlovat jim, že náš loňský špaček zpíval trochu jinak a na noze měl mít hliníkový kroužek.

Chytil jsem špačka zpívajícího na zábradlí balkónu, zazvonil jsem na něj a pustil ho. O čtvrt hodiny později u ptačí budky zpíval další samec. I tohoto sólistu jsem chytil a zazvonil. Ptačí budka byla prázdná jen padesát minut. Třetí zpěvák, stejně jako ty předchozí, do toho okamžitě začal tahat stavební materiál. Ten den jsem zakroužkoval pět špačků a večer už se kolem holubníku hemžil šestý!

V noci opeřený příchozí někam odletěl a teprve čtvrtý den, před příchodem tmy, vletěl do domu.

Za svítání nový obyvatel ptačí budky hlasitě a nadšeně zpíval. Ráno k němu přiletěla samice a ihned začala hnízdo opravovat a dodávala mu požadovaný tvar. Tu a další noc ptáci zůstali v domě a pak začali odlétat a vracet se až za úsvitu, nejprve samec a potom samice. O ptáky jsem se nebál, protože jsem věděl, že špačci často nenocují v hnízdech, ale mezi bažinatými rašeliništi, říčními křovinatými nížinami a jinými těžko dostupnými houštinami.

Čtvrtý den po příletu samice se v hnízdě objevilo první modré vejce. Ani v období snášky samice nenocovala doma. Objevila se brzy ráno, aby snesla vajíčko a pak zase odletěla.

Špačci obvykle začnou inkubovat svá mláďata poté, co snesou své předposlední vejce. Tentokrát pták usedl na hnízdo až třetí den po snesení vajec. Když samice chyběla, nahradil ji samec. Rychle spolkla hmyz, přiletěla do hnízda, tiše oznámila svůj návrat a otec rodiny jí okamžitě přenechal své místo.

V období rozmnožování se špačci chovají dosti obezřetně. Samec, aby hnízdo neobjevil, raději zpívá daleko od něj a jeho hlas zní tišeji.

Po jedenácti dnech inkubace se objevilo první bezvládné mládě pokryté řídkým chmýřím. Jakmile se miminko vyprostilo z ulity, okamžitě náročně otevřelo ústa. Samec nás nenechal dlouho čekat – okamžitě začal mládě krmit. I samice pravidelně odlétala z hnízda, aby přinesla svému prvorozenému další porci potravy. A další noc se vylíhl zbytek kuřat. A pro mé opeřené sousedy začalo utrpení! Každé tři až čtyři minuty s krátkými přestávkami přilétali rodiče k nenasytným křiklounům s jídlem a tak dále patnáct až sedmnáct hodin denně po dobu tří týdnů! A i v období po hnízdění rodiče pokračovali v krmení mláďat po dlouhou dobu. Je těžké si vůbec představit, kolik škodlivého hmyzu tento pár špačků sám zničil!

Špačci si v zajetí snadno zvyknou na lidi a v dobrých podmínkách nejen zpívají, ale i se rozmnožují.

Jsou špačci schopni žít samostatně poté, co byli chováni v zajetí? Na tuto otázku jsem byl schopen odpovědět až po dlouhém a vytrvalém pozorování. Špačci vypuštění z klece, kde byli několik let chováni, se do lidských obydlí vraceli velmi zřídka. Bývalí zajatci se obvykle raději drželi dál od svých „pachatelů“, což ztěžovalo hledání kontrolních ptáků. Přesto jsem nabyl dojmu, že se mí opeření zorničky celkem rychle přizpůsobili přírodním podmínkám. Jednoho dne vyletěl na ulici ručně dokrmený špaček, který se mnou žil asi dva roky. Stalo se tak koncem března a v polovině dubna se usadil v dutém stromě postaveném poblíž kanceláře Kuzminského lesoparku. Asi měsíc špaček zpíval poblíž domu, který si vybral. Samice, které k němu z nějakého důvodu opakovaně přilétaly, zde ale své potomky odchovat nechtěly – pravděpodobně bylo hnízdo příliš nízko u země. Jenže další mladý špaček, který strávil rok a půl v kleci, se ocitl ve volné přírodě, pořídil si přítelkyni a následně potomky a aktivně se podílel na jeho výchově.

Byl jsem šťastný, že rodinné štěstí neobešlo mou milovanou špačku Yashku. Byl zajat při podzimní migraci, když už byl docela starý, a žil se mnou tři a půl roku. V teplém dubnovém dni jsem vypustil posměváčka do přírody. Brzy si Yashka oblíbila ptačí budku na jedné z bříz rostoucích na území školky, asi tři sta metrů od mého domu. Uplynul další týden a u ptačí budky se objevila samice. Od té doby, co začal snášet vejce, začala být Yashka velmi opatrná. Choval se stejně jako jeho bratři, kteří zajetí nepoznali. Můj špaček se dal snadno poznat podle klínovitého zářezu na ocasu a neobvyklého zpěvu – kvokal jako kuře, bouchal jako křepelka a řehtal jako hříbě.

Mimochodem, nebuďte překvapeni, když se v ptačí budce, kterou jste si postavili na balkoně, usadí další ptáci hnízdící v dutinách. Není o nic méně zajímavé je sledovat!

Viz též:

• Ivan – Kavkazský vězeň →
• Příspěvek na zbývající →
• Lidé a čápi →