Věda odhaluje lži

Vznešeným účelem vědy je objevovat pravdu a v jistém smyslu je odhalování lží nevyhnutelným vedlejším produktem její práce. Někdy je však odhalování lhářů specifickým, úzce definovaným úkolem vědeckého výzkumu. Právě to udělaly dva články publikované minulý týden. Jeden odhalil darebáky, kteří prodávají falešnou whisky, a druhý odhalil ty, kteří se na webových stránkách zkreslují.

„Ti chlapi trochu kopou do vody,“ řekne jeden z čtenářů. „Je to taková věc lhát o sobě na sociálních sítích? A ti, co narazili na falešný podvod, si za to mohou sami: měli utratit víc peněz a jít si do slušného obchodu pro alkohol.“ Samozřejmě, že si to takhle můžete myslet. Můžete si naopak vzpomenout, že ďábel je v Bibli nazýván „lhářem a otcem lži“ (Jan 8:44), a když je ve světě méně příležitostí ke lži, zlo utrpí drtivou porážku. Ale tuto diskusi přeskočíme* a bylo by lepší vám rovnou říct, co vědci objevili.

Italští vědci tedy vyvíjeli algoritmus pro identifikaci těch, kteří odpovídají na online dotazníky s falešnou identitou. Tucet subjektů dostalo pokyn říct pravdu, dalších tucet mělo zapamatovat si smyšlené příběhy. Počítač kladl otázky, děti klikaly na „ano“ nebo „ne“. „Jmenuješ se Julia?“ – Ano. „Narodila jsi se v srpnu?“ – Ano. „Je tvé znamení zvěrokruhu Rak?“ – Ehm. Ano.“ Ukázalo se, že mnoho lidí selhalo v takových nečekaných otázkách, jako je znamení zvěrokruhu: pokud jsi se skutečně narodil v únoru, hned si nepamatuješ, že je 22. srpna, a nikdy tě nenapadlo si to předem zapamatovat. U takových překvapení počítačový algoritmus odhalil lháře s pravděpodobností 77 % až 85 %.

Ale byl tu ještě jeden trik. Ukázalo se, že zatímco subjekt táhl kurzor myši do pole „Ano“ nebo „Ne“, algoritmus tyto pohyby analyzoval. Lháři pohybovali šipkou pomaleji a často po podivné zakřivené trajektorii. A tak analýza pohybu kurzoru (mimochodem, vložení této vychytávky do té nejnevinněji vypadající stránky nic nestojí) zvýšila účinnost rozpoznávání lhářů na 95 %.

A nejvtipnější na tom bylo, když byly všem subjektům položeny otázky, na které odpovídali pravdivě. Například: „Jste Ital?“ – ano, všichni subjekty a všechna jejich falešná alter ega byli Italové. Ale i tehdy bylo možné lháře – tedy ty, které vědci označili za lháře – s pravděpodobností až 80 % identifikovat pohybem počítačové myši. A to bez jakýchkoli smysluplných otázek.

Důležitým ponaučením z této zkušenosti je, že lhář zůstává lhářem, i když říká pravdu – hoří mu klobouk. Toto je nyní řečeno bez jakékoli vazby na „přímou linku“ ruského prezidenta, toto je výhradně v kontextu zajímavé vědecké studie. Populární formou si o tom můžete přečíst zde.

Pro některé je důležité získat hlubokou lekci o světonázoru, zatímco jiní jsou už unavení a chtějí se jen napít a svačit: tato část příběhu je právě pro takové milé čtenáře. Není tak těžké rozlišit dobrou whisky nebo například koňak od špatného podle chuti. Ale je mnohem obtížnější dokázat svůj názor nevědomému nebo zlomyslnému partnerovi. „Tohle není Jack Daniels! – Vždyť je to přesně Jack Daniels, proto je etiketa nalepena rovnoměrně“ – možná jste museli vést takové dialogy s barmany. Kupodivu není vůbec snadné poskytnout vědecký základ pro vaše organoleptické pochybnosti: k tomu potřebujete alespoň plynový chromatograf, ale kde ho sehnat?

Tento problém vyřešila skupina chemiků z Německa, o čemž řádně informovali v prestižním časopise Chem.

Místo drahého chromatografu potřebujeme sadu fluorescenčních barviv a/nebo fluorescenčních proteinů. Pochybný produkt se jednoduše s těmito látkami zapracuje do buněk. A pak přichází na řadu chemie. Faktem je, že whisky je plná složek, které různými způsoby potlačují fluorescenci. Některé z nich jsou oxidačními produkty složek samotného destilátu, některé jsou přítomny ve vodě a nejrozmanitější buket pochází z hydrolyzovaného dřeva dubových sudů během procesu zrání. A samozřejmě karamelové barvivo, kterým nešetří ani výrobci padělané whisky, má svůj vlastní jedinečný fluorescenční podpis.

Teď už jen stačí porovnat fluorescenční snímky s originálem, abyste mohli říct: „Ne, tohle není Macallan.“

Lze však vyvodit i hlubší závěry. Autoři práce svou metodou s jistotou rozdělili 33 vzorků jantarového nápoje podle oblasti původu, stáří, chuti (lehká nebo bohatá). Více či méně spolehlivé závěry byly dokonce vyvozeny i o tom, zda se jedná o single malt nebo míchaný.

Samozřejmě nemluvíme o tom, že bychom měli uvolnit diagnostickou sadu do prodeje, se kterou bychom příští pátek s radostí vyrazili na hospodskou procházku odhalovat zlodějské barmany. Celý tento příběh stále vyžaduje laboratorní vybavení. Taková analýza se však konečně může stát levnou, rychlou a rozšířenou. Výrobci a prodejci nekvalitního svinství by si měli již v této fázi vyvodit závěry a nepodstupovat další rizika. A mírumilovní laici by si měli pamatovat, že s pokrokem mají lidé stále méně technických příležitostí k podvodům a padělání. Předpokládá se, že souběžně s tím by měla zmizet i jejich vnitřní touha páchat takové ohavnosti. No, pokud někdo v této oblasti zaostal, existují nyní proti němu přesné vědecké přístroje.

Velmi krátký a populární článek o rozpoznávání padělané whisky si můžete přečíst zde.

*Poznámka

Ale proč bychom to vlastně měli přeskočit, když je autor v takovém pokušení? Autor nedávno jel příměstským vlakem a tam v rádiu jedna paní, nahraná na magnetofon, hlásila: „V poslední době se častěji vyskytují případy úrazů dětí na železnici.“ Jednou za dvacet minut, celý den, ve všech 12 vagonech, ve všech příměstských vlacích v regionu, kde není rozbité rádio. A to je lež, protože paní byla nahrána asi před pěti lety a v poslední době zůstávají úrazy dětí stejné. A tisíce cestujících, znovu a znovu z roku na rok, tuto lež poslouchají, vůbec si jí nevšímají nebo si říkají, jak teď říká náš čtenář: „No a co. Nelhali ze zlého úmyslu, a aby se děti nezranily, to je dobře.“

Ano, samozřejmě, není to ukřižovaný chlapec, není to Boeing s cestujícími, který sám havaroval navzdory velmoci, není to „nejsou tam“. To je taková základní, jaderná lež bez zlého úmyslu, prostě proto, že někomu je jedno, jestli lhát, nebo nelhát. Ale právě tento druh lži evokuje ty nejsmutnější myšlenky o obecné toleranci ke lžím, o tom, kam směřuje společnost, ve které je zvykem věřit, že lhaní není hanebná slabost, ale známka společenské zralosti, firemní odpovědnosti, státní moudrosti atd. No, nebo jako v tomto případě: nelze udělat nový záznam jen proto, že ten starý neodpovídá realitě. A jakou budoucnost by taková společnost mohla mít? Možná je dobře, že po zmíněných příbězích s Boeingem, „nejsou tam“ a ukřižovanými chlapci nemůže mít v principu žádnou budoucnost, a to z mnohem závažnějších důvodů. Je pravda, že nám do vlaku dali tuto ženu, jako by nebylo nic jiného, kvůli čemu by se měli rozčilovat.

O kolik zajímavější je mluvit o objevech vědců!