Holubi na balkóně. Příběh jednoho neúspěšného odchovu: sonata — LiveJournal

Včera nám do bytu vlezl deseticentimetrový pavouk, kterému jsem se uprostřed noci postavil tváří v tvář. Moje noc byla beznadějně zničená a spal jsem velmi neklidně, navzdory skutečnosti, že jasný představitel japonské fauny byl vesele poslán na přistání, aby dýchal aerosol od zlomyslných narušitelů soukromého majetku, kde brzy zemřel.

Pokaždé, když nám někdo vleze do pokoje (a v sezóně se všichni plazí do nižších pater), vzpomenu si, že jsme kdysi bydleli v Ósace ve třináctém patře. A nebyl tam žádný biologický život. Kromě holubů a havranů. Když se vrčící holubice zabydlí na vašem balkóně a přiletí se dívat na západy a východy slunce s výhledem na hlavní řeku města, to nic není. Veškerý nehmyz a další lezoucí věci. Nejnevhodnější na tom je, že se vysrali na balkón. Balkon se musel umýt. Sousedé, kteří se raději nemyli, okamžitě vytáhli pletivo. Pro nás byl ale důležitější výhled na řeku a centrum města. Proto jsme se myli.

A jednoho krásného dne, když jsme přišli z práce, našli jsme na odtokovém roštu hnízdo s vajíčkem. A dnes, v rámci práce s traumatem, které zanechal deseticentimetrový pavouk, který jako obrněné vozidlo ovládl náš byt, jsem se rozhodl ukázat fotografie z těch dnů, kdy na našem balkóně vychovávali holubi své potomky. Příběh byl zajímavý, ale skončil špatně, takže citliví lidé by ho asi měli přeskočit.

Dvojice holubů, která nám neustále létala na balkón, vypadala jako typičtí novomanželé. Vzájemně si vrněli a čistili peří. Jen jsme si nepřinesli kávu do postele.

Hnízdo a první vejce se objevily doslova během několika hodin v teplém dubnovém dni. Byli jsme trochu zaskočeni, nemohli jsme se rozhodnout, co s tím dělat, a nechali jsme to tak, jak to je.

Druhý den už byla vejce dvě. Budoucí rodiče je vylíhli nepřetržitě bez přestávek a navzájem se nahrazovali.

Uběhly tedy přesně tři týdny. A jednoho večera jsme viděli, že na balkóně leží prázdné skořápky. Holubi seděli na hnízdě jako přibití a nic nebylo poznat.

A přesto tam byly – dvě žluté hrudky. Poprvé se mi je podařilo sundat čtvrtý den – rodiče je dál zahřívali a neslézali z nich skoro minutu.

O další čtyři dny později. Trochu vyrostli a sežrali.

Jejich rodiče s nimi trávili veškerý čas, opět se střídali a neopustili je ani na minutu.

Po deseti dnech to bylo snazší pozorovat. Kamarádi vyrostli tak, že se na nich sedět stalo krajně nepohodlným. No, výměna tepla jim umožnila trávit více času nezávisle na rodičích.

Žluté chmýří se nám válelo před očima. Tyto malé pěnkavy ještě neuměly chodit, a tak trávily dny ve špinavém koutě.

Problémy začaly dva a půl týdne po vylíhnutí. Jejich kamarádi se začali motat po balkóně a rodiče s nimi najednou začali trávit méně času. Bylo děsivé se na to dívat, protože jen to, že mláďata nemotorně chodí, je nečiní nezávislými a schopnými se o sebe postarat. A naše vrány létají. Vrány už nějakou dobu létaly kolem balkónu. Ale očividně večeře ještě nestačila.

Doslova druhý den poté, co rodiče začali nechávat mláďata na pokoji, jsme se vrátili z práce a v hnízdě našli pouze jedno mládě. Celý roh byl potřísněný krví a zbytky toho, co vypadalo jako ptačí vnitřnosti.

Našli jsme tam peří.

Dodnes si pamatuji, jak jsem byla v šoku. Jsou to tak nějak jen holubi a je pravda, že ne všichni se dožijí dospělosti. Ale když každý den sledujete rodinu, je těžké smířit se s tím, že někdo bezmocný byl pohlcen. Druhý den jsem musel do práce. Nemohl jsem si pomoct, ale večer už nenajdeme ani druhé mládě. Zběsilé pokusy přijít na východisko vedly k málu. Zkoušeli jsme postavit nějaký ochranný box, ale nakonec to moc nepomohlo.

No, kuřátko samotné bylo absolutně duševně nedostačující. Už jen z jeho chování bylo jasné, že se stalo něco velmi traumatického a on sám by se tomu ani nebránil. Velcí holubi přestali létat. Nebylo příliš jasné, proč malá kuřátka nenechali ani na krok, ale opustili je později, když se ještě nenaučila létat.

No, večer očekávaný obrázek. Jen biologické zbytky. Dva dny jsem vnitřně plakala. Lesha musela vzít na sebe všechnu špinavou práci a uklidit balkon. Poté řekl, že na našem území už žádná vejce nebudou, i když se o to nepokusili.

Několik dní nebylo vidět žádné holuby. A pak začali znovu přilétat a potkávat s námi východy a západy slunce. Další vejce jsme nezkoušeli snášet. I když jsem chtěl nějaký happy end.

Z nějakého důvodu mi Instagram neumožnil vložit video správně. Malý kousek si můžete prohlédnout kliknutím na odkaz.