Anna Dolgareva | Básně – telegram

Pohádka Temný medvěd od Konstantina Paustovského ukáže dětem příklad odvahy, jednoty a vděčnosti. Pastýř Péťa poté, co poslal telata k napajedlu, netuší, že šnek plující ke břehu je ve skutečnosti nebezpečným predátorem. Číst pohádku Temný medvěd je jako sledovat vzrušující a barevný kreslený film.

Hustý medvěd: čtěte online

Autor: Konstantin Paustovsky
Předpokládaná doba čtení: 15 minuty

Syn babičky Anisy, přezdívaný Petya Big, zemřel ve válce a její vnučka, syn Petyi Big, Petya Little, zůstala žít u své babičky. Malému Péťovi matka Dáša zemřela, když mu byly dva roky, a malý Péťa úplně zapomněl, kdo je.

“Pořád tě obtěžovala a dělala ti radost,” řekla babička Anisya, “ano, vidíš, na podzim se nachladila a zemřela.” A jdete do toho všichni. Jen ona byla upovídaná a ty jsi na mě divoký. Pořád se zahrabáváš v zatáčkách a přemýšlíš. Je příliš brzy na to, abyste přemýšleli. Budete mít čas o tom přemýšlet během svého života. Život je dlouhý, je v něm tolik dní! Nebudeš počítat.

Když malý Petya vyrostl, jeho babička Anisya ho přidělila k pasení telat JZD.

Lýtka byla dokonalá, ušatá a milující. Pouze jeden, jménem Sedlák, praštil Petyu do boku svým vlnitým čelem a kopl. Péťa zahnal telata na pastvu na High River. Starý pastýř Semjon, výrobce čaje, dal Péťovi roh, Péťa zatroubil přes řeku a zavolal na telata.

A řeka byla taková, že jste pravděpodobně nenašli nic lepšího. Břehy jsou strmé, všechny pokryté špičatými travinami a stromy. A jaké stromy byly na High River! Místy bylo i v poledne zataženo starými vrbami. Ponořili své mohutné větve do vody a v tekoucí vodě se zachvěl vrbový list – úzký, stříbrný, jako bezútěšná ryba. A vyjdete-li zpod černých vrb, dopadne na vás z mýtin takové světlo, že zavřete oči. Na břehu se tísní háje mladých osikových stromů a všechny osikové listy společně září na slunci.

Ostružiny na strmých úsecích popadly Péťu za nohy tak pevně, že dlouho tápal a funěl z toho napětí, než se mu podařilo rozepnout trnité řasy. Ale nikdy, když se rozzlobil, nešlehal klackem ostružinu nebo nešlapal nohama jako všichni ostatní kluci.

Na High River žili bobři. Babička Anisya a čajař Semjon přísně potrestali Péťu, aby se nepřibližovala k bobřím dírám. Protože je bobr přísné, samostatné zvíře, vesnických kluků se vůbec nebojí a dokáže vás chytit za nohu tak silně, že zůstanete chromí do konce života. Péťa měl ale velkou touhu se na bobry podívat, a proto se v pozdním odpoledni, když bobři vylézali z děr, snažil tiše sedět, aby ostražité zvíře nevyplašil.

Jednoho dne Péťa viděl, jak z vody vylézal bobra, sedl si na břeh a začal si tlapkami třít hruď, vší silou ji trhat a osušit. Péťa se zasmál a bobr se na něj ohlédl, zasyčel a ponořil se do vody.

A jindy zase najednou s řevem a šploucháním spadla do řeky stará olše. Vyděšené maso okamžitě vletělo pod vodu jako blesk. Péťa přiběhl k olši a viděl, že ji bobří zuby ohlodaly až do jádra, a ve vodě na větvích olše tito bobři seděli a žvýkali kůru olše. Čajník Semjon pak Péťovi řekl, že bobr nejprve podkope strom, pak na něj přitlačí ramenem, povalí ho a měsíc nebo dva se na něm živí, podle toho, zda je tlustý nebo ne tak tlustý jako strom. hledaný bobr.

V hustém listí nad High River to bylo vždy neklidné. Různí ptáci tam měli napilno a datel, podobný vesnickému pošťákovi Ivanu Afanasjevičovi – se stejně ostrým nosem a hbitým černým okem – mlátil a mlátil ze všech sil do suché ostřice. Udeří, stáhne hlavu, podívá se, zavře oči a zase udeří tak silně, že mu ostřice zahučí od temene hlavy až ke kořenům. Péťa byl stále ohromen, jak silnou má datlovou hlavu! Celý den klepe na dřevo a nikdy neztrácí svou veselost.

„Možná ho nebolí hlava,“ pomyslel si Péťa, „ale pravděpodobně v ní je zdravé zvonění. Není to vtip – mlátit a mlátit celý den! Jakmile to lebka vydrží!“

Pod ptáky, nad všemi druhy květin – pupečníkové, brukvovité a nejneviditelnější, jako například jitrocel – létali chlupatí čmeláci, včely a vážky.

Čmeláci si Péťu nevšímali, ale vážky se zastavily ve vzduchu, rozstřelily křídla a podívaly se na něj vypoulenýma očima, jako by si myslely: pokud ho vší silou udeří do čela, vyděsí ho. břehu, nebo by se s takovým malým neměli motat?

I ve vodě bylo dobře. Díváte se na to ze břehu – a jste v pokušení se ponořit a podívat se: co je tam v hlubokých hlubinách, kde se houpou chaluhy? A zdá se, že po dně leze rak o velikosti babiččina koryta s roztaženými drápy a ryby od něj couvají a mávají ocasem.

Postupně si zvířátka i ptáčci na Péťu zvykli a ráno poslouchali: kdy za křovím zazpívá jeho roh? Nejprve si na Péťu zvykli, a pak si ho zamilovali, protože se nechoval špatně: neboural hnízda klacky, nevázal vážky za nohy nití, neházel kameny po bobřích a ne otrávit ryby limetkou.

Stromy tiše šustily směrem k Péťovi – vzpomněli si, že nikdy, jako jiní chlapci, neohýbal tenké osiky až k zemi, aby obdivoval, jak se narovnaly, dlouho se třásly bolestí a šustily a stěžovaly si listím. .

Jakmile Péťa rozdělil větve a vystoupil na břeh, ptáci okamžitě začali cvakat, čmeláci vzlétli a křičeli: „Ustupte z cesty! Z cesty!“, vyskočily ryby z vody, aby se Péťovi pochlubily svými barevnými šupinami, datel narazil do ostřice tak silně, že bobři zastrčili ocasy a rozsekali se do dírek. Skřivan vyletěl výš než všichni ptáci a vypustil takový trylek, že modrý zvonek jen zavrtěl hlavou.

– Tady jsem! – řekl Péťa, stáhl si starou čepici a otřel si s ní tváře mokré od rosy. – Dobrý den!

– Dra! Dra! – odpověděla za všechny vrána. Nebylo možné, aby se plně naučila tak jednoduché lidské slovo jako „ahoj“. Na to neměla dost havraní paměti.

Všechna zvířata a ptáci věděli, že za řekou, ve velkém lese, žije starý medvěd a ten medvěd má přezdívku Dremuchy. Jeho kůže skutečně vypadala jako hustý les: celá pokrytá žlutým jehličím, rozdrcenými brusinkami a pryskyřicí. A ačkoli to byl starý medvěd a místy i prošedivělý, oči mu zářily jako světlušky – zelené, jako mladé.

Zvířata často viděla, jak se medvěd opatrně prodírá k řece, vystrkuje náhubek z trávy a očichává telata, která se pásla na druhém břehu. Jednou dokonce zkoušel vodu packou a zabručel. Voda byla studená – ze dna řeky vyvěraly ledové prameny – a medvěd se rozhodl, že řeku nepřeplave. Nechtěl si namočit kůži.

Když medvěd přišel, ptáci začali zoufale mávat křídly, stromy začaly dělat hluk, ryby začaly mlátit ocasy o vodu, čmeláci začali hrozivě bzučet, dokonce i žáby vyvolaly takový křik, že medvěd zakryl ušima tlapami a zavrtěl hlavou.

A Péťa byl překvapený a podíval se na oblohu: bylo pokryto mraky, křičela zvířata po dešti? Ale slunce klidně plulo po obloze. A jen dva mraky stály ve výšinách, srážející se do sebe na prostorné nebeské cestě.

Každým dnem se medvěd zlobil víc a víc. Měl hlad, břicho měl úplně povislé – jen kůže a srst. Léto bylo horké, bez deště. Maliny v lese uschly. Pokud vykopete mraveniště, nezbude nic než prach.

– Potíže! – zavrčel medvěd a vzteky vytrhal mladé borovice a břízy. – Půjdu vyzvednout kuřátko. A pastýř se přimluví, uškrtím ho tlapou – a to je celý rozhovor!

Telátka krásně voněla čerstvým mlékem a byla velmi blízko – stačilo uplavat asi sto kroků.

„Vážně nepřeplavu? – pochyboval medvěd. – Ne, myslím, že přeplavu. Můj dědeček prý přeplaval Volhu a nebál se.“

Medvěd přemýšlel a přemýšlel, očichal vodu, poškrábal se vzadu na hlavě a nakonec se rozhodl – skočil do vody, zalapal po dechu a plaval.

Péťa tenkrát ležel pod keřem a telata – byla ještě hloupá – zvedla hlavy, nastavila uši a koukala: jaký starý pařez plave po řece? A medvěd má jednu tlamu trčící nad vodou. A tento náhubek je tak nemotorný, že si ho ze zvyku nejen jalovice, ale dokonce i člověk může splést s shnilým pařezem.

První, kdo si medvěda po telatách všiml, byla vrána.

– Carraul! – vykřikla tak zoufale, že okamžitě ochraptěla. – Zvířata, warrr!

Všechna zvířata byla vystrašená. Péťa vyskočil, ruce se mu třásly a roh upustil do trávy: uprostřed řeky plaval starý medvěd, hrabal drápy, plival a vrčel. A telata se již přiblížila k samotnému strmému jarku, natáhla krky a podívala se.

Péťa vykřikl, začal plakat, popadl jeho dlouhý bič a švihl jím. Bič cvakl, jako by explodoval náboj z pušky. Ale bič na medvěda nedosáhl – narazil do vody. Medvěd úkosem pohlédl na Péťu a zavrčel:

“Počkej, teď vylezu na břeh a spočítám ti všechny kosti.” Co sis to vymyslel – pobij starce bičem!

Medvěd doplaval ke břehu, vyšplhal se po strmém svahu k lýtkům a olízl si rty. Péťa se rozhlédl a vykřikl: “Pomozte mi!” – a vidí: všechny osiky a vrby se chvěly a všichni ptáci stoupali k nebi. “Opravdu se všichni bojí a nikdo mi teď nepomůže?” – pomyslel si Péťa. A jako štěstí, poblíž nejsou žádní lidé.

Ale než si to stačil rozmyslet, ostružina chytila ​​medvěda tlapy svými pichlavými řasami, a bez ohledu na to, jak moc se medvěd snažil, už ho nepustil. Drží ho a říká: “Ne, bratře, děláš si srandu!”

Stará vrba se sehnula svou nejmohutnější větví a začala medvěda bít vší silou do jeho tenkých stran.

– Co je to? – zavrčel medvěd. – Vzpoura? Otrhám z tebe všechno listí, ty darebáku!

A vrba ho pořád bičuje a bičuje. V tu chvíli datel vyletěl ze stromu, sedl si na medvědovu hlavu, přešlapoval kolem, podíval se a pak praštil medvěda do temene hlavy! Medvědovi oči zezelenaly a teplo se mu šířilo od nosu až ke špičce ocasu. Medvěd vyl, byl k smrti vyděšený, vyl a neslyšel vlastní vytí, slyšel jen sípání. co se stalo? Medvěd nikdy neuhodne, že mu do nozder vlezli čmeláci, v každé tři čmeláci, a sedí tam a lechtají. Medvěd kýchl, čmeláci vyletěli, ale včely okamžitě přiletěly a začaly medvěda bodat do nosu. A nejrůznější ptáci se vznášejí v oblacích a vytrhávají mu kůži, chloupek po chloupku. Medvěd se začal válet po zemi, rvát se tlapami, zakřičel srdceryvným hlasem a odplazil se zpět do řeky.

Plazí se, couvá a obří okoun už chodí u břehu, dívá se na medvěda a čeká. Jakmile se medvědův ocas ponořil do vody, okoun ho popadl, zahákl sto dvaceti zuby, napnul se a odtáhl medvěda do bazénu.

– Bratři! – křičel medvěd a vyfukoval bubliny. – Smiluj se! Pustit! Dávám ti své slovo. Nepřijdu sem, dokud nezemřu! A neurazím pastýře!

– Když vypiješ barel vody, tak nepřijdeš! – zakňučel okoun, aniž by zaťal zuby. – Budu ti věřit, Mikhailychu, ty starý podvodníku!

Medvěd chtěl jen slíbit okounovi džbánek lipového medu, když ten nejbojovnější chvojník na Vysoké řece, jménem Trnojed, zrychlil, letěl na medvěda a zasadil mu do boku svůj jedovatý a ostrý trn. Medvěd přispěchal, ocas se utrhl a zůstal v zubech okouna. A medvěd se ponořil, vyplaval a šel zamávat stromky ke svému břehu.

“Uf,” myslí si, “vyšel jsem levně!” Právě jsem přišel o ocas. Ocas je starý, ošuntělý, k ničemu mi není.”

Doplaval do půlky řeky, raduje se a bobři čekají jen na tohle. Jakmile začal nepořádek s medvědem, vrhli se k vysoké olši a hned ji začali ohlodávat. A za minutu tak ohlodaly, že tuhle olši držel jeden tenký kolíček.

Ohlodali olši, postavili se na zadní a čekali. Medvěd plave a bobři se dívají – vypočítají, kdy bude plavat přímo pod úderem této vysoké olše. Výpočty bobrů jsou vždy správné, protože jako jediní živočichové vědí, jak stavět různé záludné věci – přehrady, podvodní chodby a chýše.

Jakmile medvěd doplaval na určené místo, starý bobr zakřičel:

Bobři stiskli olši k sobě, kolík praskl, olše zarachotila a spadla do řeky. Byla tam pěna, jističe, vlny a víry. A bobři počítali tak chytře, že olše zasáhla medvěda do zad úplně uprostřed kmene a svými větvemi ho přitiskla k bahnitému dnu.

“No, teď je konec!” – pomyslel si medvěd. Vrhl se pod vodu ze všech sil, stáhl si kůži z boků, zabahnil celou řeku, ale nějak se otočil a vyplaval.

Vylezl jsem na svůj břeh a – nebyl čas se setřást! – začal běžet po písku směrem ke svému lesu. A za nimi se ozve křik a houkání. Bobři pískají dvěma prsty. A vrána se tak dusila smíchy, že jen jednou vykřikla: „Blázne!“ a už nemohla křičet. Osiky se lehce zachvěly smíchy a chlupatý Spikeeater zrychlil, vyskočil z vody a svižně plival za medvědem, ale plivání nedokončil – kde mohl přestat plivat při tak zoufalém běhu!

Medvěd došel do lesa, sotva dýchal. A pak, jako štěstí, přišly dívky z Okulova hledat houby. Do lesa chodili vždy s prázdnými plechovkami od mléka a klacky, aby je v případě, že by potkali nějaké zvíře, vystrašili hlukem.

Medvěd vyskočil na mýtinu, děvčata ho uviděla – všechny najednou zakňučely a klacky bouchly o plechovky tak, že medvěd upadl, píchl tlamou do suché trávy a zmlkl. Dívky samozřejmě utekly, jen jejich barevné sukně se vrhly do křoví.

A medvěd sténal a sténal, pak snědl nějakou houbu, která se mu objevila na zubu, popadl dech, otřel pot tlapami a odlezl po břiše do svého pelíšku. Ze smutku jsem si šel na podzim a zimu lehnout. A do konce života se zapřísahal, že už nikdy neopustí hustý les. A usnul, i když ho bolelo místo useknutého ocasu.

Péťa se podíval za medvědem, zasmál se a pak se podíval na telata. Pokojně žvýkali trávu a teď si jeden, teď druhý, poškrábal kopyto zadní nohy za uchem.

Pak si Péťa sundal klobouk a uklonil se stromům, čmelákům, řece, rybám, ptákům a bobrům.

– Děkuji! – řekl Péťa.

Ale nikdo mu neodpověděl.

Na řece bylo ticho. Listy vrb ospale visely, osiky se netřásly a nebylo ani slyšet cvrlikání ptáků.

Péťa nikomu neřekl, co se stalo na High River, jen jeho babička Anisya: bál se, že mu neuvěří. A babička Anisya odložila své nepletené rukavice, strčila si brýle s železnými obroučkami na čelo, podívala se na Péťu a řekla:

– Lidé opravdu říkají: neměj sto rublů, ale měj sto přátel. Ne nadarmo se tě zvířátka zastala, Petře! Takže, říkáš, okoun si utrhl ocas? Jaký hřích! Jaký hřích!

Babička Anisya se zamračila, zasmála se a upustila rukavice spolu s dřevěným háčkem.

Poručík, který řídil dělové čluny
Pod palbou z nepřátelských baterií
Celou noc nad jižním mořem
Přednesl mi moje básně.

Žádost o registraci k RKN č. 4796678277

O Nás

Blog

aplikace

Plošina

Anna Dolgareva | Básně
Odběratelé 21.2 kB

Zvrásněná země,
Ohňostroj v památkách.
Vůbec se netřese
Mozolnatá dlaň.
Tohle jsou noci z jasného plamene
Zčervenali,
Toto je skupina speciálních sil.
Upravuje dělostřeleckou palbu.

Velitel mi bez chvástání řekl:
„Dělali jsme hluk
Ve směrech nepraporů –
“Celé brigády.”
Byly předpovězeny
Vyhořím, brzy to nevydržím.
Ukázali ukázku –
Co je peklo?

Skupina speciálních jednotek,
Zlatíčko, no tak, vytáhni to.
V řece Doněc
Voda se vaří od horka.
A místo medailí –
Ani jeden člověk nebyl zabit.
Bude to počítáno v nebi.
Ale na zemi – nikdy.

❤778 . 125 ❤‍ 84 . 56 . 25
34.6 tisíc zhlédnutí 07:24

VĚNOVÁNO ALEXANDRU „ZLÉMU“ SHUBINOVI A VŠEM RUSKÝM VOJÁKŮM

Povstaň, Rusko, za tyto letní kluky,
Chlapci, zlí i bystří,
Usmívající se, s plnými rty,
Kterýkoli z mé matky,
Tenké jako vrbové větve.
Povstaň, Rusko, za tyto zvučné chlapce,
Jdu vstříc smrti s očima dítěte,
Jdu vstříc smrti s úsměvem starce,
Ti, kdo jdou a nevědí, jak zůstat,
Jdou na smrt.
Zastav se, Rusko.
Kéž jsou vaše základy neotřesitelné.
Zastávka,
Jak se tě během tvého života zastali.
Jak se za tebe modlili, zamotaní v propocené nemocniční dece,
Stůj, tak jako teď stojí oni pro tebe,
Mrtvý, ale zachoval si paměť a vlast,
Nad řekou Doněc, nad řekou Styx, nad řekou Smorodina,
Kde peklo končí navždy.

❤981 . 304 . 78 ❤‍ 53 45
131 tisíc zhlédnutí 07:45

5. ZÁŘÍ – DEN NEZNÁMÉHO VOJÁKA

Skrze zlatý oheň suchého září
Vysoký chlap jde pěšky v polní uniformě.
Ano, starý kulomet a hořící bobule.
Neptejte se, odkud to je: z mobilů, ze „Stormu“?

Odsoudil sám sebe k výšinám nesmrtelnosti,
žádná paměť, žádné sny, ani „náklad 200“.
A jak se jmenuje – Vašek nebo Igorek?
Neptej se ho, sám ti to neřekne.

DNA smíchaná s podzimní zemí,
Nyní bude žít po staletí a po věčnost planety.
A jde vpřed. Vpřed. Ten chlapec
Za ním není žádný stín a vůbec žádný stín.

❤825 ❤‍ 170 130 . 64 . 57
33.9 tisíc zhlédnutí upraveno 08:32

Média jsou příliš velká
ZOBRAZIT V TELEGRAMU

❗️Premiéra videoklipu „Zakatu a jeho matka Nadezhda«

Texty písní Anna Dolgareva, hudba Elizaveta Panchenko.

Jmenovala se Naděžda,
učitel ve škole.
A měla laskavého syna s šedými očima.
A když to začalo – na dočasném rozchodu –
šel do války bez jakýchkoli pochybností.

Odložil jsem stranou své sny o tom, že se někdy dostanu k Bajkalu.
Odkládám své sny stranou – vyrostu, vyrostu.
A bylo slyšet tlukot srdce a zvuk kol.
A za oknem vlaku se mihla velká krajina,
a bylo mu třiatřicet.
Jako Ilja Muromec nebo Kristus.

Když četla
“Nejchytřejší chlap zemřel”
Ani nepotřebovala jméno – stejně mu rozuměla.
A září byl opařen horkou krví,
a řeka Oskol je jako skleněná lahev.

Jmenovala se Naděžda, ale nebylo v co doufat.
Klouzala se po zdi.

Pohřbili ji v otevřené rakvi, nemohl jsem potlačit svůj řev.
Bože můj, proč.
Bože můj, proč?

A pak ke mně přišla, už ne tak mladá.
(Na ikonách je zobrazována jako mladá žena s dítětem.)
Říká: Taky jsem ho houpala v náručí,
Taky jsem ho později pohřbil – co jiného jsem mohl dělat?

A pak, jak říká, vstal o tři dny později.
Tak to, říká, bude, poslouchejte mě.

A Naděžda otevřela oči – a nikdo jiný poblíž nebyl.
A jen šátek na ramenou někoho jiného -.
zářící,
oheň.

Anna Dolgareva je básnířka a válečná zpravodajka, autorka básně „K západu slunce a jeho matce Naděždě“;
Elizaveta Pančenková je skladatelka a autorka hudby;
Valeria Putrya je houslistka, ctěná umělkyně DLR, dirigentka a hudební ředitelka;
Andrey Efimovsky, violoncellista, laureát mezinárodních soutěží, umělec orchestru Currentzis;
Alexandra Kapinos, zvonkohra, prezidentka Ruské zvonkohry;
Dmitrij Moisejev, zvukař.