A. P. Platonov. Juška. Text díla

Kdysi dávno, v dávných dobách, žil na naší ulici starý muž. Pracoval v kovárně na velké moskevské silnici; pracoval jako asistent hlavního kováře, protože měl špatný zrak a malou sílu v rukou. Nosil do kovárny vodu, písek a uhlí, měchy rozdmýchával pec, kleštěmi držel rozpálené železo na kovadlině, zatímco ho mistr kovář koval, vedl koně do soustruhu, aby ho podkovali, a dělal jakoukoli další práci, kterou bylo třeba udělat. Jmenoval se Jefim, ale všichni mu říkali Juška. Byl malý a hubený; na vrásčité tváři mu místo kníru a vousů rostly odděleně řídké šedivé chloupky; oči měl bílé jako slepý muž a v nich byla vždy vlhkost jako neuhasitelné slzy. Juška žil v bytě majitele kovárny, v kuchyni. Ráno šel do kovárny a večer se vrátil do svého ubytování. Majitel ho za práci krmil chlebem, zelnou polévkou a kaší, ale Juška měl vlastní čaj, cukr a oblečení; musel si je kupovat ze svého platu – sedm rublů a šedesát kopějek měsíčně. Ale Juška nepil čaj a nekupoval cukr, pil vodu a mnoho let nosil stejné oblečení beze změny: v létě nosil kalhoty a halenku, černé a zakopané od práce, propálené jiskrami, takže na několika místech bylo vidět jeho bílé tělo, a byl bosý, v zimě si přes halenku, kterou zdědil po svém zesnulém otci, oblékl kožich z ovčí kůže a na nohy si obul valenky, které si přišil na podzim, a ty samé nosil každou zimu po celý život. Když Juška brzy ráno šel po ulici do kovárny, staří muži a ženy vstávali a říkali, že Juška už šel do práce, že je čas vstávat, a budili mladé lidi. A večer, když se Juška chystal na ubytování, lidé říkali, že je čas na večeři a jít spát – a hle, Juška už šel spát. A malé děti, a dokonce i ti, kteří už byli teenageři, když viděli starého Jušku, jak se tiše toulá, přestali si hrát na ulici, běželi za Juškou a křičeli: „Tady jde Juška!“ Tady je Juška! Děti sbíraly ze země po hrstech suché větve, kamínky a odpadky a házely je po Jušce. – Juško! — křičely děti. – Jsi opravdu Juško? Stařec dětem neodpověděl a neurazily ho; kráčel tiše jako předtím a nezakrýval si obličej pokrytý oblázky a hlínou. Děti byly překvapené, že Juška žije a nezlobí se na ně. A znovu zavolali na starce: „Juško, je to pravda, nebo ne?“ Pak po něm děti znovu házely předměty ze země, běžely k němu, dotýkaly se ho a strkaly do něj, nechápaly, proč je nevynadal, nevzal větvičku a nehonil se za nimi, jak to dělají všichni velcí lidé. Děti neznaly nikoho jako on a přemýšlely: je Juška opravdu naživu? Když se Jušky dotkli rukama nebo ho udeřili, viděli, že je tvrdý a živý. Pak děti znovu strčily Jušku a házely po něm hrudy hlíny – ať se zlobí, vždyť v tomto světě opravdu žije. Ale Juška šel a mlčel. Pak se na Jušku začaly zlobit i samotné děti. Nudili se a nebylo dobré si hrát, když Juška pořád mlčela, neděsila je a nehonila je. A ještě víc strkali starce a křičeli kolem něj, aby jim odpověděl zlem a udělal je šťastnými. Pak před ním utíkali a ve strachu, v radosti ho zase z dálky škádlili a volali k sobě, pak utíkali, aby se schovali ve večerním šeru, v korunách stromů domů, v houštích zahrad a zeleninových zahrad. Ale Juška se jich nedotkl a neodpověděl jim. Když děti Jušku úplně zastavily nebo ho příliš zranily, ptal se jich: „Co se děje, moji miláčci, co se děje, malí?“ Musíš mě milovat. Proč mě všichni potřebujete? Počkej, nesahej na mě, máš mi špínu v očích, nevidím. Děti ho neslyšely ani mu nerozuměly. Dál strkali do Jušky a smáli se mu. Byli rádi, že si s ním můžou dělat, co chtějí, ale on jim nic neudělal. Juška byla také šťastná. Věděl, proč se mu děti smály a trápily ho. Věřil, že ho děti milují, že ho potřebují, ale nevěděly, jak milovat člověka, a nevěděly, co dělat pro lásku, a proto ho trápily. Doma otcové a matky kárali své děti, když se jim ve škole špatně dařilo nebo neposlouchali rodiče: „Budeš jako Juška!“ „Vyrosteš a budeš v létě chodit bosý a v zimě v tenkých valenkách a všichni tě budou trápit a nebudeš pít čaj s cukrem, ale jen s vodou!“ Starší dospělí, kteří se s Juškou setkali na ulici, ho také někdy urazili. Dospělí zažívali zlý zármutek nebo zášť, nebo byli opilí, pak se jejich srdce naplnila prudkým vztekem. Když dospělý viděl Jušku, jak jde na noc do kovárny nebo na dvůr, ptal se ho: „Proč tu chodíš a vypadáš tak bláznivě a jinak?“ Co si myslíš, že je tak zvláštního? Juška se zastavil, poslouchal a mlčel. — Nemáš slov, ty zvíře! Žij prostě a čestně, jako žiji já, a tajně si nic nemysli! Řekni mi, budeš žít tak, jak bys měl/a? Neuděláš? Jo. OK! A po rozhovoru, během kterého Juška mlčel, se dospělý přesvědčil, že za všechno může Juška, a okamžitě ho zbil. Juškova tichost dospělého muže rozzlobila a ten ho zpočátku bil víc, než chtěl, a v tomto zlu na chvíli zapomněl na svůj zármutek. Juška pak dlouho ležel v prachu na silnici. Když se probudil, vstával sám a někdy si pro něj přišla dcera majitele kovárny, zvedla ho a odnesla s sebou. „Bylo by lepší, kdybys zemřel, Juško,“ řekla majitelova dcera. – Proč žiješ? Juška se na ni překvapeně podívala. Nechápal, proč musel zemřít, když se narodil, aby žil. „Byli to můj otec a matka, kdo mě porodili, byla to jejich vůle,“ odpověděl Juška, „já nemůžu zemřít a pomáhám tvému otci v kovárně.“ — Mohl tě nahradit někdo jiný, to byl ale pomocník! – Lidé mě milují, Dášo! Dáša se zasmála. – Teď máš na tváři krev a minulý týden ti utrhli ucho a říkáš, že tě lidé milují. „Miluje mě k nevíře,“ řekla Juška. — Srdce v lidech může být slepé. — Jejich srdce jsou možná slepá, ale jejich oči vidí! – řekla Dáša. – No tak, pospěš si! Milují tě ze srdce, ale bijí tě kvůli vypočítavosti. „Zlobí se na mě jen tak kvůli kalkulaci, to je pravda,“ souhlasil Juška. — Nedovolí mi chodit po ulici a mrzačí mi tělo. – Ach, Juško, Juško! – Dáša si povzdechla. – Ale jak říkal můj otec, ještě nejsi starý! – Kolik mi je let. Od dětství trpím bolestmi prsou, kvůli té nemoci jsem vypadala jako zkrachovalá a zestárla. Kvůli této nemoci Juška každé léto na měsíc opouštěl svého majitele. Pěšky odešel do odlehlé, vzdálené vesnice, kde pravděpodobně žili jeho příbuzní. Nikdo nevěděl, kdo pro něj jsou. Dokonce i Juška sám zapomněl a jedno léto řekl, že ve vesnici žije ovdovělá sestra, a další léto, že tam má neteř. Někdy říkal, že jede do vesnice, a jindy zase do samotné Moskvy. A lidé si mysleli, že ve vzdálené vesnici žije Juškova milovaná dcera, která byla stejně dobromyslná a pro lidi zbytečná jako její otec. V červnu nebo srpnu si Juška na ramena navlékl batoh s chlebem a opustil naše město. Cestou vdechoval vůni trávy a lesů, díval se na bílé oblaky rodící se na obloze, vznášející se a umírající ve světle, vzdušném teple, poslouchal hlas řek zurčících na kamenných peřejích a Juškova bolavá hruď odpočívala, už necítil svou nemoc – souchotin. Když Juška odešel daleko, kde nikdo nebyl, už neskrýval svou lásku k živým bytostem. Sklonil se k zemi a políbil květiny, snažil se na ně nedýchat, aby je jeho dech nezkazil, hladil kůru stromů a sbíral z cesty motýly a brouky, kteří uschli, a dlouho se jim díval do tváří a cítil se bez nich osiřelý. Ale na obloze zpívali živí ptáci, vážky, brouci a pilné kobylky vydávaly v trávě veselé zvuky, a proto se Juškova duše cítila lehká, do hrudi mu vnikl sladký vzduch květin, vonící vlhkostí a slunečním světlem. Cestou si Juška odpočíval. Seděl ve stínu stromu u silnice a dřímal v klidu a teple. Poté, co si na poli odpočinul a popadl dech, si už nepamatoval svou nemoc a vesele šel dál jako zdravý muž. Juškovi bylo čtyřicet let, ale nemoc ho trápila už dlouho a předčasně ho zestárla, takže se všem zdál sešlý. A tak Juška každý rok odcházel přes pole, lesy a řeky do vzdálené vesnice nebo do Moskvy, kde na něj někdo čekal, nebo na něj nikdo nečekal – nikdo ve městě o tom nevěděl. O měsíc později se Juška obvykle vrátila do města a znovu pracovala od rána do večera v kovárně. Začal znovu žít jako předtím a děti i dospělí, obyvatelé ulice, se Juškovi opět posmívali, vyčítali mu jeho neopětovanou hloupost a trápili ho. Juška žil pokojně až do léta následujícího roku a uprostřed léta si přehodil batoh přes ramena, peníze, které si za rok vydělal a našetřil, celkem asi sto rublů, si dal do samostatné tašky, tu tašku si pověsil na hruď a odešel na neznámé místo a k neznámé osobě. Ale rok co rok Juška slábl a slábl, protože čas plynul a jeho život plynul a nemoci hrudníku trápily jeho tělo a vyčerpávaly ho. Jedno léto, když nastal čas, aby se Juška vydal do své vzdálené vesnice, nikam nešel. Jako obvykle večer, už za tmy, se toulal z kovárny k pánovi, aby tam přenocoval. Veselý kolemjdoucí, který znal Jušku, se mu zasmál: „Proč pošlapáváš naši zemi, Boží strašáku!“ Přál bych si, abys zemřel, možná by to bez tebe bylo větší zábava, jinak se bojím, že mi budeš chybět. A tady se Juška v reakci na to rozzlobil – pravděpodobně poprvé v životě. – Co pro tebe znamenám? Jak tě obtěžuji? Byl jsem stvořen svými rodiči, narodil jsem se podle zákona, jsem také potřebný celým světem, stejně jako ty, takže i beze mě to znamená, že je to nemožné. Kolemjdoucí, aniž by Jušku poslouchal až do konce, se na něj rozzlobil: „O čem to mluvíš!“ Proč mluvíš? Jak se opovažuješ srovnávat mě se sebou, ty bezcenný hlupáku! „Nestavím rovnítko,“ řekl Juška, „ale nutně jsme si všichni rovni.“ – Nedávej mi žádné nápady! – křičel kolemjdoucí. – Jsem moudřejší než ty! Podívej se na sebe, stal ses tak upovídaným, já tě naučím rozumu! Kolemjdoucí mávl rukou a silou vzteku strčil Jušku do hrudi, až se převrátil dozadu. „Odpočiň si,“ řekl kolemjdoucí a šel domů napít se čaje. Poté, co si Juška lehl, se otočil tváří dolů a už se nepohnul ani nevstal. Brzy prošel kolem muž, tesař z nábytkářské dílny. Zavolal na Jušku, pak ho položil na záda a ve tmě uviděl Juškovy bílé, otevřené, nehybné oči. Ústa měl černá; tesař otřel Juškovi rty dlaní a uvědomil si, že je to slepená krev. Zkusil jiné místo, kde ležela Juškova hlava tváří dolů, a cítil, že tam je země vlhká, pokrytá krví, která Juškovi tryskala z krku. „Zemřel,“ povzdechl si tesař. – Sbohem, Juško, a odpusť nám všem. Lidé tě odmítli, ale kdo je tvým soudcem? Majitel kovárny připravil Jušku k pohřbu. Majitelova dcera Dáša umyla Juškovo tělo a on byl položen na stůl v kovářském domě. Všichni lidé, staří i mladí, všichni lidé, kteří znali Jušku, posmívali se mu a trápili ho za jeho života, přišli k tělu zesnulého, aby se s ním rozloučili. Pak Jušku pohřbili a zapomněli na něj. Bez Jušky se však životy lidí zhoršily. Nyní veškerá zloba a posměch zůstaly mezi lidmi a byly mezi nimi vyčerpány, protože nebyl žádný Juška, který by pokorně snášel všechno zlo, hořkost, posměch a zlou vůli ostatních. Na Jušku si znovu vzpomněli až pozdě na podzim. Jednoho temného, bouřlivého dne přišla k výhni mladá dívka a zeptala se majitele, kováře: kde najde Jefima Dmitrijeviče? – Co Jefime Dmitrieviči? — kovář byl překvapen. — Nic takového jsme tu ještě nikdy neměli. Dívka sice poslouchala, ale neodešla a tiše na něco čekala. Kovář se na ni podíval: co je to za hosta, co mu to špatné počasí přivedlo? Dívka vypadala křehce a malá, ale její jemná, čistá tvář byla tak laskavá a mírná a její velké šedé oči vypadaly tak smutně, jako by se každou chvíli měly naplnit slzami, že kovářovo srdce změklo, když se podíval na hosta, a najednou uhodl: „Mohl by to být Juška?“ Přesně tak – podle pasu se jmenoval Dmitrich. „Juško,“ zašeptala dívka. – To je pravda. Říkal si Juška. Kovář mlčel. – A kdo jsi pro něj ty? — Příbuzný, nebo co? – Jsem nikdo. Byl jsem sirotek a Jefim Dmitrievich mě, malého, umístil k rodině v Moskvě a pak mě poslal do internátní školy. Každý rok mě přijížděl navštívit a nosil peníze na celý rok, abych mohl bydlet a studovat. Teď jsem dospěl, už jsem absolvoval univerzitu, ale Jefim Dmitrievich mě letos v létě nepřijel navštívit. Řekněte mi, kde je, říkal, že pro vás pracoval dvacet pět let. „Uplynulo půl století, zestárli jsme spolu,“ řekl kovář. Zavřel kovárnu a odvedl svého hosta na hřbitov. Tam dívka spadla na zem, v níž ležel mrtvý Juška, muž, který ji živil od dětství, který nikdy nejedl cukr, aby ho mohla jíst. Věděla, čím je Juška nemocná, a teď sama dokončila studium lékařství a přišla sem léčit toho, kdo ji miloval nade vše na světě a koho ona sama milovala celým teplem a světlem svého srdce. Od té doby uplynulo hodně času. Doktorka v našem městě zůstala navždy. Začala pracovat v nemocnici pro souchotináře, chodila do domů, kde byli pacienti s tuberkulózou, a za svou práci si od nikoho neúčtovala žádné poplatky. Nyní i ona sama zestárla, ale stále tráví celý den léčením a utěšováním nemocných lidí, neúnavně zmírňuje utrpení a oddaluje smrt oslabených.